Nezavírám oči, jsem to já

Hody, hody doprovody…kde mám vejce malovaný?

Všechno je jinak. To, co nám dříve připadalo tradiční, je najednou pro většinu z nás pasé. VELIKONOCE. Jeden z nejoblíbenějších každoročních svátků se nekoná. Možná koná, ale s opatřeními, na která nejsme zvyklí. Otázka je, jestli tím tyto svátky pro tento odlišný rok neztrácejí smysl.

Co má dnes doopravdy smysl? Troufám si tvrdit, že prožití tradičních VELIKONOC to nebude. Díky všemožným opatřením, nemožnosti dělat to, co nám nikdy nebylo odpíráno, je cílené seřezání pomlázkou pravděpodobně nepodstatné.

Možná díky tomu, že se letos nic nekoná, jsem byla vlastním vědomím donucena vrátit se zpět. Rozum tomu tak nechtěl, ale myšlenky, to jsou všetečky. A pokud přimhouřím oko, nebyly to myšlenky, ale přemíra volného času. Můžete si vybrat.

Tak či tak, je čas na trochu sentimentu. Čas vrátit se do minulosti a zavzpomínat na to, kdy bylo všechno ještě v pořádku. Kdy tradice byla tradicí a SVÁTKY JARA probíhaly tak, jak se jim sluší a patří.

Už začátky dávaly tušit, že na VELIKONOCE budu vždy ráda vzpomínat. Ač má rodina nikdy nebyla vyloženě zapálená pro koledování, tradice jsme drželi. Pamatuji si, jak jsme nikdy nezapomněli obarvit kopu vajíček, kterou jsme pak s nuceným úsilím do sebe tlačili celý další týden v domnění, že příště jich musíme udělat méně.

Ráda vzpomínám, jak jsem jako malá se zaujetím pozorovala mamku, která jako věrný svěřenec detektiva Columba hledala po celém bytě kam asi táta schoval pomlázku. Nijak si nevybavuji, že by jí za celé mé dětství našla. Ale v živé paměti mám VELIKONOČNÍ koncerty, které nastaly když jí vzal do ruky táta. Náš táta. Vždy jsem ho podezírala, že si toto každoroční povolené švihání pomlázkou doslova užívá.

První VELIKONOČNÍ obětí byla povětšinou mamka. A možná právě díky tomu, že se táta vyřádil vždy na ní, nebo tím, že si nechtěl přizabít svou jedinou dceru, jsem pokaždé vyvázla celkem lehce. Kdo ví, třeba toho táta dodnes lituje. Jako starší jsem se hlavně dopracovala k promyšlenému zmírňování budoucí nakládky. S obarveným vajíčkem jsem chodila už večer spát, to kdyby náhodou si táta přivstal a tím získal cenný náskok.

Takže v moment, kdy s bujarým jásotem a odříkáváním tradičních odrhovaček přiběhl až k mému malému já, jsem byla připravena. Nikoliv ušetřena, ale při pohledu na dítko křečovitě svírající obarvené vajíčko nejspíš táta usoudil, že dodržení bude pouze symbolické. A když jsem měla jó kliku, tak táta toho malého pleteného nepřítele zlomil dřív, než na mne přišla řada.

To byly časy. Postupně, s rostoucím věkem a hlavně s rozrůstající se mou vlastní rodinou, jsem se snažila tyto zvyky nezvyky přenést i k nám. Holky už jako malé byly nadšené pro barvení vajíček a následně otrávené, protože je musely po dlouhou dobu nuceně konzumovat. V den D, kdy muži startovali pomlázky, jsem u nich byla jako první s připraveným vajíčkem a s úmyslem je stůj co stůj ochránit.

S přibývajícím věkem a hlavně s odstěhováním z našeho hlavního města se u nás začal rozmáhat nový VELIKONOČNÍ prvek. A tím bylo to, že začaly chodit koledovat holčičky. Pro mne něco nového, pro ně díky plným košíkům cesta za štěstím. Takže nejenom že jsme měli doma nadmíru našich vajíček, ale k tomu přibylo ještě kopa dalších. Tím, že se holky musely neustále předhánět a dokazovat která z nich je lepší, tak ani koledování nezůstalo bez povšimnutí.

Časem jsme museli pořídit větší košíky, protože pod záplavou vykoledovaných ptačích produktů ty stávající nebyly ani vidět. A ve sbírajícím předhánění jim nezabránilo ani to, že se vajíčko stalo nechtěnou součástí každodenního jídelníčku.

Nevím, jak by to dopadlo letos. Holky jsou zase o rok starší a jejich zájmy se mění. I když si troufám tvrdit, že ještě tento rok by nejspíš vyrazily vstříc VELIKONOČNÍMU dobrodružství s prázdnými košíky. Letos nevyrazí a dost možná bylo jejich loňské tažení tím posledním. Protože když vidím, jak je čím dál tím těžší je zapojovat do rodinných akcí a potažmo i pro ně trapných tradic, tak vyšoupnout je za bránu s úkolem vykoledujte vajíčka se rovná VELIKONOČNÍ fantasmagorii.

Nedá se nic dělat. Letos barvit nebudeme, ač nám v tom současný stav nikterak nebrání. Nechceme. Vše je jiné, tak si tu jinakost udržíme. Země se bude točit dál, i když tento rok bez nespočtu obarvených vajíček. Třeba příští rok. Třeba rok další. Ale tradice si udržíme a jak to půjde, vrátíme se k nim. To my jako NÁROD umíme.

A já jsem ráda, že mi tento nedobrovolný volný čas a myšlenky dovolily se vrátit. Vrátit se a zavzpomínat. A mohu s klidným srdcem napsat, mám hezké vzpomínky. A zase budu mít. Budou mít i holky se svými rodinami. Přeji Vám hezké svátky VELIKONOČNÍ. Ač jiné, ač jinak, ale stále tak trochu tradiční. Takže? Hody, hody doprovody přátelé…

…i když nebudou vejce malovaný.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

RSS
Follow by Email
Instagram