Dnešní doba je jiná. Zvláštní, řekla bych. Možná proto, že se spousta věcí moc řeší. To, co by dřív nestálo ani za povšimnutí, tak to by dnes znamenalo hodně diskutovaný problém. Mám na mysli otázku trestání našich potomků. Ať už se může jednat o fyzické tresty, a nebo řekněme materiálně duševní. Byť každý jiný, mají určitě široké pole působnosti.
Pojďme se vrátit tak trochu do minulosti. Do jak daleké nechám na každém. Asi nikdo o sobě nemůže říct, že byl dokonalé dítě, které nikdy nezlobilo. Jak vás rodiče trestali? Zakázali, přikázali a odešli? Nebo vás seřezali a odešli stejně? Každý to měl asi jinak, ale nejspíš hodně podobně.
Dříve si každý žil pouze svůj život
Co tím chci říct? Dřív se na facky nehrálo. Nebyla doba internetu, každý si za zavřenými dveřmi žil vlastní život a nežil ho jako dnes na sociálních sítích. Život idylický, dokonalý, téměř bezchybný. Když jste dřív dali pár výchovných svému potomkovi, často se možná ozvalo: ,,Ono mu to neuškodí, aspoň si to bude příště pamatovat.“
Zazněla by dnes tato reakce? Dost možná od někoho ano, ale začínám o tom pochybovat. Větší pravděpodobnost vidím takovou, že na vás naběhne minimálně dvojice EKOBIODOKO či jakých matek, které vám s pohrdavým výrazem vysvětlí, že jste hrozný rodič a že si nemáte pořizovat dítě, když na něj nestačíte.
Dnešní doba není jednoduchá. Pomalu se dostáváme do situace, kdy se našeho vlastního dítka budeme ptát, kdy přijde domů. Jestli vůbec dorazí domů. Co by si nejraději přál k jídlu. Zda ho neobtěžujete, když na něj mluvíte a nebo dokonce po něm něco chcete. A vztáhnout na něj ruku? Nemyslitelné. Pominu-li skutečnost, že vás samo může nahlásit za fyzické tresty, tak doba to jednoduše zakáže.
Co nás ještě čeká?
Je to jen začátek, bude to pokračovat? Budeme se jako rodiče muset podřizovat i v dalších věcech ohledně výchovy? Zakazujete? Nejspíš většina se v rámci limitování dětí snaží trestat nějakým omezením. Budeme v budoucnu moci? Nebo bude zase in je nechat růst jak houby po dešti, protože pokud je budeme omezovat, tak nebudou dostatečně sociálně silné? Utrpí psychickou újmu, když jim na týden zakážeme internet?
Sama nejsem zastáncem fyzických trestů. Budiž, mám vyjádření hodné dnešní doby. Ale zároveň jedním dechem dodávám: ,, Když musíš, tak musíš.“ Samozřejmě tím nemyslím třískat naše dárečky hlava nehlava. Ale jedna po zadku v pravém okamžiku neublíží. Nikomu z nás to nikdy neublížilo a co je úsměvné, možná si teď můžeme říct, bylo to potřeba.
Je téměř jisté, že tímto článkem nic nezměním. Nejde to. Jen se pojďme zamyslet. Vzpomenout si. Zastavit se. Dali jste dnes svému dítěti facku? Trápí vás to? Proč? Protože máte výčitky svědomí, nebo protože se to v dnešní době nedělá? Může vám to být jedno. Udělali jste něco, co zpět vzít nejde a co je hlavní, považovali jste to za nutné.
Lidé rádi řeší ostatní, ale u svého prahu si nezametou
Nikoho netýráte, nejste špatný rodič, jste normální. A věřte, že většina těch, kteří se na internetu hrdě bijí do prsou, že by nikdy své dítě neuhodili, tak milují omáčky. Omáčky jsou totiž povětšinou dobré, mají různé chuti i podoby. Ale co je podstatné, jsou jen dotvořené, součástí něčeho jiného. Tak jako jejich život. Nikdy nevíte, kde je vlastně pravda. Jak moc dobrá ta konkrétní omáčka je. A jak dlouho vydrží, než se sní.
Dál vychovávejte jak nejlépe umíte. Nechte si poradit, ale nenechte si do toho mluvit. Nikdo váš život nežije, tak nemá nejmenší právo do něj mluvit. Když vám občas ujedou nervy, stane ne. Stává se to každému. Co hlavně nedělejte, nenechte se řídit dobou. Řídit se tak, jak se musí. Nemusí. Může. Je to na vás.
