Nezavírám oči, jsem to já

Když se protiklady (NE)přitahují…a nám to (NE)vadí

Každý je jiný. Obzvlášť ve vztahu některé rozdíly patřičně vynikají. Říká se, že protiklady se přitahují. Nevím, do jaké míry je toto tvrzení trefné, ale s klidným srdcem mohu říct, že u nás to funguje tak TROŠKU jinak.

Nemám po svém boku PROTIKLAD, ale aktivní mužskou jednotku, která má jeden řekněme problémek. A tím je to, že funguje na stejném pohonu jako já. Jsme stejní, pokud trochu přimhouřím oči, tak mohu říci podobní.

Podobně myslíme, podobně jednáme, podobně cítíme. Je to udržitelné? Dá se vlastně žít ve společné domácnosti s někým, kdo se Vám tolik podobá? Zdá se, že odpověď je jasná. ANO, dá. Ale tolerance musí patřit mezi Vaše oblíbené disciplíny.

Když je jeden poněkud impulsivnější, tak je dobré mít vedle sebe partnera, který v případě nouze i přestává dýchat. Pokud v rodině jedno křídlo dubluje armádního generála, logicky se jeví, že křídlo druhé bude jemně ze zálohy simulovat vojenského zelenáče.

Pojďme se shodnout, že takto by to mělo být. Souznění na PROTIKLADNÉ vlně a život značka partnerský ideál. Když jsme MY začali společně žít, tak jsem si byla jistá, že pojem italské líbánky bude slabý odvar toho, co nastane v naší domácnosti.

Když se něco nepovede…

Nastalo. Já tvrdohlavá, neústupná, která má na vše a kdykoliv SPRÁVNOU odpověď. A proti mně se postavil životní soupeř vyzbrojený svojí pravdou, neustálým výchovným přehledem a slovní kadencí rovnající se vozu Ferrari v rozběhu. Jak tohle mohlo dopadnout? Světe div se! Oba žijeme, naše tělesná schránka neutrpěla žádné trhliny a dokonce i čas k nám začíná být milosrdný. Naučil nás dostat rozum.

Ale jedním dechem dodávám, je to boj! Jsou situace, kdy naše souznící kontrolky bijí na poplach a my se modlíme, že uklidňující dechové cvičení zažehná blížící se bouři. Přitom problém povětšinou vzniká pouze úhlem pohledu jednoho z nás. Můžeme to oba myslet dobře, špatně, STEJNĚ. Ale pokud se jeden z úhlů u některého trochu odchýlí, tak vznikne nebezpečná třecí plocha.

Pokusím se popsat modelovou JEDNODUCHOU situaci. V pomatení smyslů jsem se rozhodla přizvat svojí drahou polovičku k pátečnímu nákupu. Nestává se mi často, že dobrovolně testuji pevnost našeho soužití něčím tak riskantním, jako je možný rozchod mezi obchodními regály. Ale nutnost a okolnosti tomu tak chtěli.

Kupodivu k žádnému incidentu nedošlo a my opustily nákupní gigant ve stejném složení, jako jsme do něj vešli. Nejspíš díky pomatení mysli, jsem se rozhodla ještě jednou pokoušet cestu osudu a zavedla naše nohy do dalšího obchodu.

Zřejmě ten den bylo nějaké zvláštní vlnění dobré nálady, protože i zde vše proběhlo v poklidu a míru. Dobře, je pravda, že to nejspíš bude tím, že se povětšinou setkáme u pokladen při placení. Dost možná to bude tím, že než si můj drahý bedlivě prohlédne jednu konkrétnost, tak já už mám nakoupeno a mířím vstříc k platebním terminálům.

Celá nákupní nutná horečka mohla skončit dobře. Mohla, ale… Ale přihodilo se něco tak banálního, co následně mně přivodilo šok, hněv a přesvědčení, že NĚKOHO sprovodím z povrchu zemského. Zjistila jsem, že jsem jednu nezbytnost zapomněla v prvním obchodě.

A protože ten byl na dohled od našeho momentálního pole působnosti, zvolila jsem cestu rozumu a rozhodla jsem se tam narychlo doběhnou. Na místě jsem na pár minut ponechala dotyčného pánského koumáka, jedno dítě sedící na zadním sedadle vozu lízající zmrzlinu, jeden osobní vůz a vlastní mobilní telefon. Cupitajíc za nutností koupě jsem ještě partnera aktivistu vyzvala k vyčkání, protože jsem HNED zpátky.

Rychlostí blesku, nejspíš protože ženská intuice nezná hranic, jsem proletěla obchodem. Spokojená, že páteční boj o jídlo jsme úspěšně zvládli a můžeme vyrazit domů, jsem pospíchala zpět k zaparkovanému autu. Už v půlce cesty, jsem začala zjišťovat, že je NĚCO jinak. Nákupní dům stál na svém místě, dokonce i páreček postarších spoluobčanů stále uklízel svůj nákup do útrob vozu. Ale přesto bylo TO NĚCO jinak. Chybělo naše auto a s ním i jeho původní osádka.

Změť myšlenek, které mi v ten okamžik proběhly hlavou, by vydaly na jeden román. Nezaparkovala jsem jinde? Jsem slepá? Jsem blázen? Kde máme auto? Kde mám dítě? Zavolám jim! Kde mám mobil? Co teď? Co si počnu? Zeptám se někoho? Proboha mysli trochu! Na co se někoho asi zeptáš? Prosím Vás, neviděli jste tu na parkovišti jedno auto, dítě schované v něm a chlapa, který zásadně není tam kde má být? No každopádně bych měla postaráno o střechu nad hlavou, protože by mi ten někdo nejspíš zavolal odbornou pomoc.

Počkám. Když jsem se dostatečně uklidnila do fáze logického přemýšlení a došlo mi, že mi je asi opravdu nikdo neukradl, započala jsem akt přemýšlení jako muž. Mohlo ho napadnout dojet umýt auto? Těžko, u takové činnosti potřebuje mojí řízenou asistenci. Nejel koupit do elektra žárovku, kterou jsme nesehnali? Pochybuji, bez konzultace se ani žárovka nekoupí. Nejel mi naproti k původnímu obchodu? Hloupost, přece jsem mu jasně řekla, že tady má počkat, že se hned vrátím.

Netuším, kolik mohlo uběhnout času. Možná několik minut, mně to připadalo jako věčnost. Musel na mne být zoufalý pohled. Stojící na místě, kde původně stálo naše auto i s částí mé rodiny, odmítající se komkoliv pohnout, dokud mi ho někdo nevrátí. A pak to přišlo. Moment vysvobození. Ruka opatrně mávající od vchodu do prvního nákupního řetězce mi poskytla naději na původní život.

Původní ano, ale nejspíš bez původního partnera. Obratem jsem na jeho mávání odpověděla zuřivým ťukáním si na čelo. Sice mne napadlo mnoho jiných gest, ale přeci jen kolem bylo hodně lidí. Následně jsem nasadila tempo, které několikrát překonalo mou původní rychlost blesku. Řítící se směrem k objektu nalezence, třímající kytici kterou jsem šla původně na skok dokoupit, jsem přemýšlela o ledasčem.

Asi díky našemu stejnému myšlení, jsem mohla vidět, že můj momentálně nedrahý tuší, že bude asi problém. Naštěstí to není žádný posera a nemusela jsem ho nahánět po parkovišti, ale zvolil taktiku vlastní záchrany. Mlčet, neodporovat, nechat vychladnout. Nepotřebovala jsem žádné vysvětlení, všechno bylo špatně. Stačila věta o tom, že on to MYSLEL dobře a proto mi jel naproti. Kupodivu, žije dodnes.

Holt láska je láska…

Banalita? Vím, jsou horší věci v životě. Jsou malichernosti, kvůli kterým vznikají hádky. Jsou podstatnosti, kvůli kterým vznikají hádky. Důležité je se nad něčím povznést a zachovat chladnou hlavu. Bohužel, ne vždy se to daří.

Nemám doma protiklad, mám doma mužský druh, který se mi velmi podobá, i když občas se úhel o něco odkloní. Někdy je oblačno, ale to je při stejných povahách určitě normální. Jsou výjimky, které potvrzují pravidlo. Nemusíte mít doma protiklad, aby Vás přitahoval. Stačí mít doma toho, kdo víte, že Vás miluje. I když je stejný. Podobný. Váš. Protože VY milujete jeho!

A na to nejsou potřeba žádná pravidla…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

RSS
Follow by Email
Instagram