Nezavírám oči, jsem to já

Oslíčku otřes se…protože teď nakupují puberťáci

U každého z nás je finanční situace jiná. Někdy možná hodně podobná, ale vesměs jiná. Jeden faktor máme ale společný. Ptáte se jaký? Ten, že se vždy najde někdo, kdo nám naší momentální finanční situaci zase o něco víc zkomplikuje. Náš potomek.

Jeho prosebné oči, úsměv, který značí mnohé, nebo třeba náhlá nebývalá ochota. To vše nás většinou stojí nemalé peníze. I když už víme, co to pro nás ve finále bude znamenat a můžeme se svědomitě připravit, stejně PODLEHNEME.

Je to znak naší slabosti? Naší slabé vůle? Nebo prostě jen automaticky podlehneme malému vydřiduchovi, který má jasný plán, cíl a výsledek? Protože naše princezny už pomalu ale jistě spadají do skupiny ostřílených loudilů finančních prostředků, tak jsem začala nostalgicky vzpomínat.

Ano, nejkrásnější doba byla ta, kdy s roztomilým třepotáním ručiček ležely v postýlce a jejich jediným zájmem bylo to, kdy ze mne vysají další dávku nezbytné potravy. KDE jsou ty časy! Jejich další vývoj bych z hlediska peněžní průpravy rozdělila do dvou fází.

Oslíčku otřes se, já chci a chci a chci

Některé aspekty jejich pokrokového vývoje byly stále stejné. Třepotání rukou jim i nadále zůstalo, ale povýšilo o další demonstrační prvky pohybového aparátu. Tím bylo v případě nákupní potřeby občasné dupnutí jejich ladné nožky, výskok zdůrazňující nutnost koupě daného produktu, případně kroucení imitující hada po obrně, pokud konkrétní věc hned nedostaly.

Nic neuniklo jejich pozornosti. Ač doma už nemohly dojíst oběd, tak hned u prvního obchodu kolabovaly hlady. Co na tom, že jste své ruce přetěžovali limonádou, kterou jste pro případ nutnosti brali sebou. Při pohledu na jakýkoliv JINÝ pitný lepič úst šla limonáda do útrob kanalizačního systému.

Nedej bože, pokud jsem dostatečně nenatrasovala cíl naší cesty a náhodou jsme prošly kolem obchodu s hračkami. Rozumějte, mé dcery si nevšimnou drobečku, který leží doma na podlaze. Možná pouze v případě, kdy by o něj nedopatřením zakoply. Kolikrát mám pocit, že se dotyčný drobek spíše dřív sám uklidí když si ho tak dlouho nikdo nevšiml, než aby se pro něj jedna z nich byla ochotná ohnout.

Něčeho tak FÁDNÍHO, jako domácího nepořádku, toho si nevšímaly, ale pokud šlo o zaznamenání hračkářského obchodu, tak jejich detektivní smysly pracovaly do roztrhání. Mé argumenty, poukazující na praskající skříně pod návalem těl všemožných plyšových kamarádů, nikdy nepronikly k smyslu jejich vnímání.

Pokaždé mi bylo vysvětleno, že tento budoucí nový plyšák je jiný. Je víc modrý, méně žlutý, mrká pravým okem, má delší chlupy, nemá mašli, má hezčí výraz, cokoliv, co já jsem prostě neviděla. No hlavně, že to viděly holky.

I když jsem se vždy snažila je nerozmazlovat, sem tam jsem podlehla. Jsem vina, přiznávám se. Ale ty jejich oči. Ta naléhavost, nutnost, prosby. Tak někdy se to prostě stává. I ten nejtvrdší kámen může podlehnout. Teď už vím, že to byl trénink. Možná taková malá počáteční průprava na další fázi.

Oslíčku otřes se, já si nakoupím

Další fáze otřásání nastoupila hnedle poté, co princezny usoudily, že můj vkus je na míle vzdálený jejich pubertální realitě. Začala jsem tušit, že už je to TADY hned jak přestaly tahat produkty, ale začaly požadovat pouze nezbytné oběživo. Dokonce velmi rychle vypozorovaly, kdy je nejlepší doba pumpnout své milované příbuzné o pár finančních chechtáků.

Takže narozeniny, vysvědčení, návštěvy. Každý, kdo se nachomýtl poblíž tomuto důležitému jubilejnímu životnímu posunu, si mohl být jistý, že bude o několik stovek korun chudší. Všichni se totiž vždy nechali od holčičích exekutorek přesvědčit, že nikdo jiný jim nedokáže tak kvalitně nakoupit, jako dokáží ony.

I když už hladově nezírají za výlohou obchodních domů, tak stále mám pocit, že k posunu nedošlo. Stále mají potřebu kupovat (NE)PODSTATNÉ věci, jen teď už mne k tomu nepotřebují. Spíše mám takový zvláštní pocit, jako kdybych nebyla příliš vítaný společník. Nechápu proč.

Snažím se jim poradit, domluvit, vymluvit jim to, vysvětlit proč to opravdu ale opravdu nepotřebují, uplatnit svojí dávku vytříbeného vkusu pro modernost oblečení dnešní doby a hlavně jsem jim k dispozici kam se jen vrtnou. Takže NEROZUMÍM této nelibosti pro mou účast na jejich utrácení.

Jsou velké. Nějak mi povyrostly a já už se můžu jen vést na vlně pubertální tvrdé reality. Už se mi těžko vrátí do doby, kdy jsem je s brekem smýkala za sebou od dalšího obchodu. Teď už toho moc neovlivním, jen doufat, že fáze, která bude následovat, nebude jen třeba OSLÍČKU OTŘES SE A POŠLI NĚJAKÝ PRACHY.

Nechci jim křivdit, a proto musím uznat, že sem tam se mne na nějaký názor k budoucí koupi zeptají. To, že si ve finále ale stejně udělají co chtějí, je věc druhá. Tak snad. SNAD rozum zvítězí na mamonem a brzo si uvědomí, že peníze jsou sice oběživo, ale nemusí kolem nich jen profrčet závodním tempem.

Co tedy dodat závěrem? Možná by to chtělo nějaké životní moudro, ale v této souvislosti mne bohužel žádné nenapadá. Alespoň Vám popřeji hodně pevných nervů, stabilní práci, účty bez poplatků a nekřečovitý úsměv na tváři při opakovaném čerpání peněz z bankomatu. Nakupování zdar a nezapomeňte…

Oslíčku otřes se, protože teď nakupují puberťáci….

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

RSS
Follow by Email
Instagram