Doba omezeních stále přetrvává a logicky i s ní spojené problémy. Na někoho to dopadá více, někdo se tváří, že karanténní novoty zvládá. Ale nejspíš se všichni shodneme, že tento stav se jednoduše děje a my ho prostě musíme ustát.
V dřívějším článku jsem psala o tom, jak holčičky nebravurně zvládají svůj nový režim. Doba postoupila, čas utekl a došlo k nucenému smíření se současnou situací. Už se konečně dostávám do fáze, kdy ráno vstávám z postele bez tekutého doprovodu slzných kanálků. Dokonce při pohledu na holky mne většinou zastihne jiný emoční stav. APATIE.
Zbláznit se?
Dřívější příval beznaděje vystřídal tento relativně nadějný. Není se čemu divit. V četnosti změn zaručených zpráv z řad našich nejvyšších, můžeme být ve finále rádi, že děti vůbec někdy do školních ústavů ještě nastoupí. Jiskřička naděje, kterou si zoufalí rodič vždy vykřesá v hlavě, nikdy netrvá dlouho. Jediné POZITIVUM mi připadá to, že máme krásné jarní počasí. Být totiž v tomto stavu za podzimního mlhavého pošmourna, mám obavu, že bych se s lanem omotaným kolem krku vydala k nejbližšímu lesu.
Je to tak. Je to dlouhé a to nejen pro mne, ale i pro holčičky. Nudí se stále, nudí se pořád. Dotlačit je k původně takové samozřejmosti jako je UČENÍ, to se rovná mnohdy nadlidskému výkonu. Nemají režim. A tuším, že slovo povinnost je teď pro ně neznámé slovo. Zbývá už jen doufat, že léta strávená ve škole, v nich zanechají po dobu nedobrovolné nečinnosti aspoň nějakou stopu.
Ale abych jim nekřivdila. Mají takové světlé učební okamžiky. Tento jev není častý, jen někdy je prostě přepadne. Většinou mu předchází mé výkřiky o zanedbávání školních povinností, nebo přehlcená emailová schránka s domácími úkoly. Tak či tak, svým způsobem se pokouší dostat si do hlavy kyblíček NUTNÝCH znalostí.
Díky tomu, že nepatřím mezi trpělivostí oplývající jedince, jsem ocenila možnost online výuky. Při představě, že mé dva kvítky medové budou pod kontrolu někoho, kdo opravdu umí, jsem neskrývala nadšení. Mé ovace byly ale daleko za hranicí otrávenosti holek. Asi zapomněly, že ještě donedávna byly součástí týdenního kolotoče ráno vstát a jít do školy na několik hodin. Teď, při představě několika málo minut v rámci online učení, se tváří jako kdyby jim někdo chtěl sebrat životně důležité orgány.
Vůbec jsem netušila, že mají najednou každý den tolik práce. Jako kdyby si neuvědomovaly, že vstát z postele v deset hodin ráno, se žádné práci nerovná. Ale podřídily se, musely. S výrazem otráveného švába svojí internetovou techniku používají i na něco jiného, než je zevlování na ničem a na všem. Tento jev je pro mne tak mimořádný, že jsem se rozhodla ho nenápadně účastnit.
Začátek byl pozvolný. Ani jedna z holek se nehodlala přetrhnout v přenosovém kontaktu s učitelskou autoritou. Jak jsem ale mohla odposlechnout, stejný pocit sdílel i zbytek jejich dálkových spolužáků. Celkem by mne zajímalo, co se asi v té chvíli honí kantorovi hlavou, když po několikáté žádá němé skryté publikum o jakoukoliv reakci. Jen pro upřesnění, taková u nás nově zavedená výuka trvá z několika předmětů cca 30 minut. A to přibližně jednou, maximálně dvakrát týdně. Tento způsob je teď v začátcích, možná se to časem změní.
Už z logiky věci vychází, že minimálně doba by se měla prodloužit, protože než nebohý učitel vyprovokuje puberťáky k nějaké akci, je hodina u konce. Ale děti jsou učenlivé. Zhruba po hodině s dalším odvážným nacpávačem vědomostí, dochází k obratu. Žáci zřejmě objevili kde se zapíná mikrofon a podle toho výuka dostala jiný rozměr. CHAOS.
Jeden přes druhého začali vykřikovat své trefné poznatky doplněné o zvuky z jejich domácího prostředí. Andulka, která nejspíš pocítila závan své možné internetové slávy si hodlala svým neustávajícím pípáním roztrhnout hlasivky. Rodiče, jenž nepochopili, že se jedná o výuku pro děti, se snažili zapojit dobře míněnou radou. Každý jeden rušivý element dětem připadal zajímavější, než předmět, který se zrovna pokoušel učitel vysvětlit.
Všimla jsem si, že ti nejodvážnější už dokonce zapnuli i kamery. Dálkový kontakt byl povýšen na nový školní level. U holek k pokroku nedošlo. Zřejmě nabyly dojmu, že by mohla být ohrožena jejich internetová bezpečnost tímto učitelským hackerem, který nemá na práci nic jiného, než se jim navrtat do hlavy. Tak třeba příště.
Za nejradostnější okamžik pro obě strany považuji to, že čas byl u konce. Jejich vzdělávací několikaminutovka zmizela v propadlišti dějin a všichni si oddechli. Žáci nahlas, protože asi zapomněli, že zvuk je stále zapnutý a učitel pravděpodobně vyrazil vstříc koupelně pro mokrý hadr na své orosené čelo.
Ptala jsem se holek CO jim to dalo. Odpověď byla stručná, ale nikterak překvapivá. NIC. Jediné, co usoudily, že to byla ztráta času. Jejich čas je totiž drahý a proto ho nehodlají promrhat něčím tak nedůležitým jako je vzdělávání. Ptáte se, co dělají v tento okamžik? Odpočívají. Krátkodobá výuka z nich vysála energii, kterou teď musí doplnit něčím pro ně příjemným.
Co na to říct? Myslím si, že si mnoho z nás v této době uvědomilo, jak je učivo pro naše děti důležité. Jak nutné je jim nastolit určitý režim. Jak jejich sebekázeň pomalu uvadá a my nevíme jak jim pomoci. Můžeme se jakkoliv snažit, ale častokrát není v našich silách to zvládnout. Jak se plni očekávání obracíme na ty, kteří nám a hlavně jim mohou podat pomocnou ruku. Na UČITELE.
Vždy jsem věděla, že to nemají jednoduché. Zvládnout toto povolání, na to člověk potřebuje zvláštní náturu a kopec trpělivosti. Každý jiný by totiž už při pouhé online výuce radši vzal ten počítač a vyhodil ho z okna. Děkujeme za možnosti, kterými se všemožně snažíte přizpůsobit této neradostné situaci. Prosíme vydržte! I když to vypadá, že Vás ti naši potomci nevnímají, že z toho mají tak akorát legraci, dáváte jim mnohem víc, než bychom my kdykoliv dokázali. Ta domácí školní výuka totiž není vůbec jednoduchá…
Nezbývá nic jiného než smeknout…
