To, že každý z našich potomků dostane ten jistý dar, tedy schopnost podědit více či méně dobré znalosti a dovednosti, to není informace nikterak nová. Ani u nás to není žádný z ojedinělých případů. I holky mají několik DĚDIČNÝCH specialit, které se u nich postupně začínají projevovat.
Určitě se nebudu pouštět do rozboru všeho toho, co jim bylo naděleno do budoucího životního vínku, ale je jedna konkrétnost, o kterou se musím podělit. Tím je taková banální jednoduchost a tou je to, jak holky postupně objevují kouzlo zahradničení.
Přiznávám se. Úplně si vybavím sebe, když vidím, s jakou šnečí rychlostí posouvají své tělíčko od rostlinky ke každému jednomu kamínku. Je to moje vina, nebo možná najdeme záchvěvy nelibosti pro tento druh práce již v předešlých generacích?
Přitom ani já jsem nemohla za to, že mi tento pojem už od malička připadal jako něco, co jen bere čas a nedává absolutně ŽÁDNÝ SMYSL. Ale měla jsem to poněkud složitější. U nás se nediskutovalo. Vždy jsem i přes svůj odpor vyfasovala sbírku potřebného náčiní, které jsem nikdy nevěděla jak a hlavně na co použít. Nebylo mi to nic platné.
Mé pokusy o cílenou SABOTÁŽ byly většinou odhaleny hned v zárodku. Jak jen jsem mohla vědět, že plevel, který se snažím tak usilovně zahrabat zpět odkud původně vyšel, se zanedlouho objeví zpět ve velikosti dosahující gigantických rozměrů? Copak mne mohlo napadnout, že jako uličník budu odhalena v okamžik, kdy hrdě cválám s čerstvě vykopnutou cibulkou kamsi hodně daleko, kde ji nikdo už nikdy nenajde?
Žádný z produktů vlastní rodičovské BIO výroby se nedal jakkoliv sprovodit ze zahrádkářského světa, aniž by to pro mne neznamenalo daleko větší problém. Tím bylo povětšinou to, že záhonková plantáž nás pokaždé po týdnu při příjezdu na chatu ještě více ohromila svojí zarostlostí. Naši ohromila, mne dokonale uzemnila. Když jsem se probrala z mrákot, tak jsem se vždy hrdě bila do prsou, že já NIKDY ve svém životě nebudu chtít zahradu. Nebudu chtít nic pěstovat, když si to můžu koupit a že za žádnou cenu nevystrčím svůj pražskej nos nikam, kde to bude smrdět prací kolem pěstování čehokoliv.
Je tedy pravdou, že jsem postupně začala ve svých zásadách polevovat. Asi nějaký DĚDIČNÝ syndrom. Nejdříve jsem svůj nosík nejenže vystrčila ven z Prahy, ale dokonce tam i začala bydlet. Asi tehdy přišel ZLOM. Ale na svou obranu musím říct, že jsem odolávala dlouho.
Obrat nastal s první zakoupenou sazenicí dnes už nejistého původu. Díky tomu, že jsem viděla jak sazenička při mé péči neskonává mučivou smrtí a kupodivu prosperuje, tak se počet automaticky zvyšoval. A protože poptávka začala značně převyšovat počet rukou, což jednoduše řečeno znamenalo, že než jsem zalila poslední záhon, tak ten první byl znovu suchý, potřebovala jsem pomoc.
A kam jinam se obrátit, než na levnou pracovní sílu. Ač se tato síla snažila být neviditelná, dokonce téměř zmizet, nebylo úniku. Samozřejmě jsem nechtěla u holčiček probudit stejnou averzi, jakou jsem měla k zahradničení já. Proto jsem zvolila jen rádoby lehký úkol, úpravu záhonu.
Že to nebyl dobrý nápad jsem zjistila hned poté, co se ze zahrady začaly ozývat podezřelé zvuky. Pouhým pohledem jsem zjistila, že to, co se děje, nemá s láskou k okopávání nic společného. Demoliční jednotka Daniela plela VŠECHNO, co jen stihlo vystrčit lístek. A Eva? Evička se snažila. Dokonce se snažila tak vehementně, že skončila se zlomenou motyčkou zapíchnutou v ruce.
Nevydržela jsem to. Když pominu to, že hledání vypletých sazenic zahrabaných v kompostu zabralo notnou dávku času, tak jsem nemohla dále ohrožovat zdraví holek. Jedna se zafačovanou rukou, druhá s vražedným výrazem a pohled na zdevastovaný záhon, to byla katastrofa.
Vše završily výkřiky o tom, že tak hloupou práci v životě neviděly, že mají špinavé ruce, že oni zeleninu stejně nejedí a že ony NIKDY nebudou chtít mít zahradu. Nevím, nevím. Ta slova se mi zdála nějaká povědomá. Teď, když mne náhodou vidí vrtat se v zemi, tak rázem nevidím já je. Je tedy pravda, že Evička se mne jednou zeptala, jestli náhodou nechci pomoct. Sice se tvářila jak když si cucla octa, ale zeptala se. Přála bych Vám vidět tu radost v očích, když jsem řekla, že nechci.
Tímto pokusem snaha skončila a já jsem si jistá, že se to v blízké době nezmění. Není důvod. Buď v sobě něco takového mají a časem to objeví a nebo se jednoduše nezařadí do hojného počtu českých zahrádkářů.
Třeba se časem najdou v jiné činnosti, která je bude bavit. Ale hlavně sama od sebe, protože ji budou dělat s láskou. Já jim věřím. Protože vymýšlet a dělat hlouposti se dá v každém věku. A hlavně, mají to mít po kom…
Protože i tady dědičnost hraje prim, i pro moje druhé housle…
