Sport je prospěšný pro každého v každém věku. Věta uznalá, leč ne každý z nás se pro vražednou sebelikvidaci v některém sportovním odvětví narodil. Tato formulace přesně vystihuje náš cyklistický DREAM TEAM, který neohroženě vyráží vstříc svému spalujícímu osudu.
Ale jak to vlastně všechno začalo? Pokud budeme hledat viníka, nemusíme pátrat dlouho. Pomyslné mozkové cinknutí přišlo souběžně s nutností nepodporovat nabalování tukových zásob během domácí karantény Jednoduše jsem už nemohla vydržet pohled na dva trvale ležící objekty, které mi pomalu začaly prorůstat do matrace.
Holčičky nikdy nebyly dychtivé pro jakýkoliv sport. Jediné, co byly ochotné rekreačně provozovat, byla jízda na kole. I když slovo rekreačně je dost možná za hranicí skutečné reality, protože doslovná formulace jejich jízdy na kole znamenala, dojet pro pečivo do nejbližšího obchodu.
Jistou naději na úspěch mi dalo týdenní odložení dětských balíčků na chalupu k babičce s dědou. Holky nejspíš objevily význam dvoukolového dopravního prostředku a začaly společně s nimi trhat rekordy v počtu ujetých kilometrů.
S pocitem krkavčí matky, která si nenajde trochu času na své ratolesti dychtící po každém jednom cyklistickém výletu, jsem usoudila, že je čas! Je čas najít kolo, dofoukat gumy, vystlat sedadlový mučící aparát a vydat se směr společného zážitku s názvem JÍZDA NA KOLE.
Sportovní nadšení netrvalo dlouho. U Evičky nebyl žádný problém, ale Daniela! U Daniely mám pocit, že jí cyklo-euforie opustila s pohledem do zrcátka na mávající prarodiče. Dalším aspektem kruté reality byl nejspíš pohled na vlastním matku, která s výrazem fanatického diblíka svolávala svůj jízdní tým na první cestu. Nebylo úniku!
Cyklo-teror poprvé
Vystřízlivění přišlo velmi brzy. Už nasednutí na kolo po 15 letech se rovnalo menšímu zázraku. Bože, tenhle sport někdo páchá dobrovolně? S touhou po udržení důstojnosti a hlavně po udržení se na kole, jsem vyrazila s mojí jednotkou vstříc osudu.
To, že náš osud může být rychle zpečetěn, jsem zjistila při pohledu na první kopec. Nevadí, zvládnou to jiní, zvládneme to i my. S odhodláním vrcholového sportovce a s výrazem psychopatického atentátníka jsem šlápla do pedálů a s povelem za mnou jsme se řítily pokořit první kopec. Netrvalo dlouho a k pokoření došlo. Po posouzení kondičních možností, jsem velmi rychle usoudila, že nic se nemá přehánět a že není hanba doprovodit kolo na vrchol bez mojí zátěže.
Mé cyklo-dívky byly odolnější. Evička svištěla bez zjevných problémů a Daniela mne očividně nechtěla nechat kopci napospas, takže zdárně kopírovala můj pochod v doprovodu kola. Stejnou taktiku jsme společně zvolily i při dalších převýšených nástrahách.
Zvládly jsme to! Úspěšně jsme bez kolize dorazily až za bránu vytouženého domova. S potlačením jsem přemohla touhu prásknout s tím vyhledávaným mučidlem o zem a se zbytkem posledních sil jsem se odebrala do domu umřít. Mé pubertální hrdinky se tvářily statečně, nejspíš jim při pohledu na matku píšící poslední závěť bylo jasné, že tato akce se konala poprvé a naposledy.
Cyklo-teror podruhé
Poprvé ano, ale určitě ne naposledy. Jen co jsem se mohla po několika dnech znovu bez úpění a slz posadit na zadní partii, zavelela jsem k druhému pokusu o plánovaný úhyn na českých cyklostezkách. Kupodivu, start probíhal o poznání méně komplikovaně.
Z lehce vypočítavých důvodů jsem zvolila stejnou trasu v domnění, že víme, na co se můžeme připravit. Připravené jsem opravdu byly dokonale. Při pohledu na kopec, který se tvářil ještě hrůzostrašněji než minule, jsem zahnala nutkání zkolabovat ještě pod ním a s novým odhodláním jsme vyrazily kupředu.
Ou jé! Všechny tři jsme v závěsu překonaly nepřekonané. Pohled na nás musel být úsměvný. Zvuky a steny, které jsme přitom vydávaly, tak za ty by se nemusel stydět i zaplněný porodní sál, ale nám to bylo jedno. Jeden mráček na našem nebi radosti se ale objevil. Byl jím rozvášněný cyklista, který kolem nás neváhal prosvištět rychlostí takovou, že jsme zprvu ani nevěděli, že opravdu projel. S myšlenkou na tělesnou partii, která mne momentálně bolela nejvíc jsem si o něm myslela své. Dobrá, rezervy jsme ještě měly, ale všeho do času.
Cyklo-teror potřetí
Když už jsem se pomalu začala vzpamatovávat z cyklo-šoku, přišla rána z nečekané strany. Nezmar potížista Daniela zřejmě usoudila, že něco tak hloupého jako jízdu na kole už nehodlá dále provozovat. Naštěstí jelikož ještě mohu uplatňovat své právo jako matka generál, její námitky dospěly pouze k rychlému zamítnutí.
Což znamenalo následující. Jedno dítě i nadále hodlalo plnit cestu za zdokonalováním kondice, to druhé začalo sabotovat každých 100 metrů jízdy. Cyklo-odbornice rychle usoudila, že vlastně za to, že jí to nebaví, může její vlastní kolo. Je těžké, je velké, malé, pomalé, má málo převodů, má špatnou barvu, dokonce i chybějící světlo má vliv na nekomfortní jízdu.
To vše dokázalo zapříčinit tempo, při kterém by i šnek byl aspirant na cenu rychlík měsíce. Naší závratnou rychlost Danielka doplňovala o výkřiky, které měly demonstrovat její absolutní nespokojenost. Začalo to bolestí hlavy. Když hlava nezabrala, nastoupil těžší kalibr. Bolelo nás břicho, chtělo se nám zvracet, přidala se pulsující bolest kotníku, třas rukou, úporná bolest ucha a v neposlední řadě, nemožnost se nadechnout.
Paradoxně nic z těchto mnohdy infarktových příznaků jí nebránilo v tom, aby stále dokola hudrovala o nemožném. V tomto směru jí energie nechyběla. Ale nám docházela trpělivost. Když už jsem viděla i u jindy nekonfliktní Evičky snahu o to, aby svou sestru vystrčila do přilehlého pangejtu, zatroubila jsem na ústup.
Cyklo-teror počtvrté a stále poprvé
A jak to bylo dál? Každá jedna cesta se chtě nechtě odvíjela ve stejném duchu. Už před odjezdem jsme byly nuceny poslouchat malého sabotéra, který jednou nemohl jet protože bylo moc horko, jindy byla zima, foukal protivítr, nebo byla na kole minulý týden.
Naše standartní 15 km cesta se neobešla bez přibližně 19 zastávek na nadechnutí, napití, sednutí na cokoliv co se vyskytovalo v dohledné vzdálenosti. Všechny povinné zastávky nám nezapomněla zpestřovat stěžování na hloupost celé cyklo-akce.
Tempo bylo i nadále vražedné. Pokud se tedy rychlost, kterou se přesouval náš šnečí peloton, vůbec nějakým tempem dá nazvat. Ale už jsme dospěly k pokroku, předjely jsme jednoho cyklistu. Co na tom, že onen nebohý cyklista si zrovna opravoval píchlou gumu, i ten se počítá.
Každá jedna cesta nám byla zpříjemněna o pronikavý monotónní proslov, který nám měl vyjádřit vše, co našemu anticyklistovi momentálně vadilo a nebo ho bolelo. Uznávám, každému jízda na kole vonět nemusí. Nemusí být zaručeným talentem na sportovní odvětví. Třeba Danielka bude vynikat úplně v něčem jiném. Už teď vidím, že by se jistě uplatnila jako sportovní komentátorka. Dokáže okecat absolutně všechno. Ví jak se hýbat, co dělat, jak to nedělat, jaké pomůcky jsou potřeba, dokonce i techniku má v malíčku. Jen je nepřípustná její povinná účast při samotném pohybu.
Její poslední výplod pubertální fantazie jí předurčil pro jiný druh sportu. CYKLISTIKA je prý sport zastaralý, moderní je běhat. No, Bůh nám pomáhej! Přeji všem Vám aktivně zapáleným mnoho sportovních úspěchů, ať už sportujete sami nebo celá rodina. Z mojí zkušenosti mohu napsat, je to občas boj. Takže SPORTU ZDAR! Já jdu shánět boty na běhání…Heslo:
Během ku trvalé invaliditě…
