Nezavírám oči, jsem to já

S rozumem v koncích vlivem pošetilosti mocných…

Poslední dobou zjišťuji, že mé cíle, možná hranice splnitelnosti, berou postupně za své. NEZAVÍRÁM OČI, stránky pro každého, kdo se rád zdobí úsměvem na tváři. Heslo, které mne stálo určité uvážení a hlavně které přesně vystihovalo to, co jsem v souvislosti s vytvářením každého článku cítila.

Jak vidíte, prodlevy mezi inspirací a následnou publikací se stupňují. Když jsem psala článek v březnu tohoto roku o nově vzniklé situaci, věřila jsem. Věřila jsem, že je to jen NĚCO nového, na co si musíme zvyknout a bude dobře. Opravdu mne ani ve snu nenapadlo, že se stav bude zhoršovat a takovým způsobem zamotá tolik nevinných hlav.

Co se děje? Myslím si, že není potřeba jmenovat konkrétního viníka, protože mám pocit, že za poslední dobu nikdo neřeší nic jiného. Jako kdyby se svět zastavil, potemněl, zašel. A není to bohužel sychravostí podzimního počasí. Sama nevím, zda je na vině opravdu ta nová virová KONKRÉTNOST, nebo pošetilost těch, kteří ničí beze zbytku vše, co se v naší zemi tak dlouho budovalo.

Nevím, jak vysvětlovat, když sama nechápu. Říká se, že bez soudce není viníka. Už když jsem zakládala tyto stránky, tak jsem se zařekla, že se absolutně vyvaruji sprostých slov. To je jediný důvod, proč se nyní budu vyjadřovat bez emocí, tak nutných pro řečení všeho, co si myslím.

Pošetilost mocných

Já se ptám, KDO má natolik výsadní právo, měnit nám život? KDO si může dovolit určovat, jakým způsobem se bude vyvíjet život našich dětí? KDO nám může zakazovat stýkat se s našimi nejbližšími? KDO nám může brát právo pracovat a důstojně žít náš život?

Nepodněcuji, nevyvracím, jen se ptám. Vidím zmatek v očích dětí, nejistotu v pohledu dospělých a strach v očích našich nejstarších. Dopracovali jsme se do fáze, kdy se ve vlastní republice bojíme dalšího dne. Naše nálada se už dávno nepodobá radostnému očekávání, naopak bojíme se o vlastní budoucnost.

Když vidím své dcery, jak se zoufale snaží bojovat o poslední zbytky vědomostí a sociálních kontaktů, je mi úzko. Když v telefonu slyším obavy vlastních rodičů, cítím bezmoc. Když zapnu televizi, cítím obrovské nutkání někoho poslat kamsi.

Stále se snažím hledat cestu, jak se nezbláznit. Jak fungovat během každého nového dne s jistou dávkou optimismu. Co se děje, není k ničemu dobré. Už dávno jsme si uvědomili, že si máme vážit svého zdraví. Že pokud náš vztah vydržel domácí karanténu, přežije pravděpodobně už všechno. Dokonce i to, že se dát žít bez obchodních zbytečností a že v přírodě může být krásně.

Ale nestačilo to už? My už bychom rádi zase zpět náš původní život. I když nevěřím, že ještě někdy bude něco jako dřív. Mně bude bohatě stačit, když mé děti dostudují a budou moci trávit čas s kým chtějí. Když budou opět vyrůstat v době jistoty a radosti, kterou tolik potřebují.

Bude mi stačit, pokud budu moci vidět svou rodinu vždy, když já nebo oni budou chtít. Budu klidnější, když mne nikdo nebude děsit tím, že se jim nemusí dostat zdravotnické péče. Ocením, pokud budu moci ve svobodné republice vyrazit tam, kam si přeji jít a hlavně, pokud mi nebude diktovat život někdo, kdo tomu nerozumí.

Závěrem se Vám chci omluvit. Omluvit za to, že i zde se opět našel článek, který nikoho úsměvem neozdobí. Mohu Vám slíbit, že se pokusím polepšit. Smích je totiž to, co v dnešní době potřebujeme v nadměrném množství a věřím, že ten nám nikdo nezakáže. I když, nikdy neříkej nikdy, teď to platí dvojnásob…

Obzvlášť v případě vedení mocných pošetilců…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

RSS
Follow by Email
Instagram