Nezavírám oči, jsem to já

Koronarymus…Přišel jsem, viděl jsem, zvítězil jsem

Ač jsem si myslela, doufala, že toto téma pro mne bude v nejbližší době tabu, není. Nový lidský inkvizitor přišel nepozván, viděl celosvětové dopady a jednoznačně zvítězil. Každý z nás doposavad pociťuje jeho sílu a omezuje nás v našem běžném životě… KORONAVIRUS!

Jeho jméno, které je dennodenně tlačeno do našich povědomí, se nedá zapomenout. Přesto jsem zjistila, že jeho odvozenina dokáže zkomplikovat život stejně jako jeho původní jmenovatel…KORONARYMUS! Ale pěkně popořádku…

Rozmarné léto

Všechno se zdálo nevinné. Původní rodinné nucené semknutí se změnilo v boj o holý život. Má vidina toho, že se budu snažit udržet VŠE v původních kolejích začala vybočovat z kolejí v závislosti na míře pobytu holčiček v domácím prostředí.

Přemýšlím, jak kulantně zaonačit stav, který se u mne začal projevovat. Hráblo mi! Jinak se snad ani současný stav nedal nazvat. Má slovní zásoba se omezila na nejnutnější písmenkovou kadenci, ve které v zásadě převládalo to samé:

Uhni! Neřvi! Nehádejte se! Ukliď to! Nežer pořád! Polož to! Seber to! Zavolám na vás dědu! Provokuješ? Rozmysli si to! I za dveřmi existuje určitá forma života!

Nutno podotknout, že i holek mozkové závity pociťovaly jistou formu zakrnění:

Ne! Nikam nejdu! Nechci! Nemám! Nedám! Nic! Dobrý! Co? Proč? Mamíííí! Co bude k jídlu? Ono tam bylo nějaký nádobí? Smeták? Jaký pes? Ono se to potom udělá! Relaxuju! Moc svítí sluníčko! Je hnusně! Byla jsem venku předevčírem! Kdy zapneš wi-fi?

Ano! Hráblo mi. Nevěřím, že jsem to mohla do jisté míry ovlivnit. Začala jsem se utvrzovat v tom, že MAMAHOTEL nestíhá, protože pracuje na plné obrátky. Večer jsem usínala s tím samým výrazem, se kterým jsem následující den vstávala. Pohled na dva líně se povalující, přežvykující tvory, nacházející se stále v tom samém výběhu, mne pokaždé znovu a znovu uzemnil.

Největším zájmem v období jejich ROZMARNÉHO LÉTA bylo pouze to, jak se otočit, aby je to náhodou nestálo moc námahy. Veškerá snaha o koordinovaný přesun za hranice našeho pozemku se setkával s odporem a přívalem argumentů, proč to zrovna nejde. Jediné, co jim celou dobu šlo, bylo to, jak znovu nastartovat malého úporného mačkala jejich pravé ruky.

Vítejte v Absurdistánu

Jistě víte, jak se dokáže malé dítě těšit na Ježíška. Nějak podobně jsem se já těšila na zahájení školního roku. S výrazem narkomana prahnoucího po své denní dávce jsem zuřivě odškrtávala každý jeden den v kalendáři. Čím víc se ONEN DEN blížil, tak jsem i já začala znovu objevovat smysl nového dne.

Všechna moje energie, má radost se upínala k pocitu znovu nabyté svobody, která mi otevírala své brány. Někdo si může myslet, že jsem krkavčí matka, která se nejvíc těšila na to, až se zbaví svých milovaných dětí. Něco Vám povím…Jsem! Už v rámci jejich vlastního zájmu, se mi pravidelná změna prostředí jevila jako jediné možné řešení.

Jak jinak by mohl věčně otrávený puchýř, který postupně prohníval do útrob ložního prádla, do budoucna přežít nástrahy dnešní doby? Disciplína, režim, pohyb, přátelé, vzdělávání, normální ŽIVOT…ničeho z toho se jim nedostávalo a pro mne byl tento jev dokonalým utrpením.

Dobře. I to, že se opět vrátí do školních lavic, mi dávalo naději na jistý životní luxus. Představa toho, že jediná řvoucí jednotka naší domácnosti je pračka, že jídlo se dá připravovat i pro jedince a ne závodní jídelnu, nebo dokonce to, že moje děti únavou usnou dřív, než já ráno vstávám. Ojoj, to byla balada pro mé zničené duševno.

A pak to přišlo! Pro někoho den jako každý jiný, pro mne a tisíce rodičů spásná úleva. Po půl roce společného soužití bez jakékoliv dávky dětské morálky, přišlo vysvobození. Už oné ráno naznačovalo, že DNESKA by to šlo. Nedočkavě jsem tlačila dva líné balíčky směrem k autobusu nabuzena natolik, že v případě nutnosti bych byla schopná autobus ke škole i dotlačit.

Díky pohledu na dva obličeje vykukující zpoza okénka jsem pocítila dlouho nezaznamenaný pocit. SVOBODA! Bože, je to tu! KONEČNĚ! Jediný mráček, který se snažil zaclánět na mém modrém nebi radosti byl ten, jak dlouho moje kýžená svoboda bude trvat. Věčné změny, nařízení našich malých nejvyšších mi přeci jen sem tam způsobovalo menší žaludeční neurózu.

To se poddá. Všechno se vrátí do původního režimu a začneme všichni zase normálně žít. Snažíc se ignorovat věčné debaty kolemjdoucích o brzkém uzavření škol a nečtením článků v mediích, jsem začala vykupovat veškeré obchody se školními potřebami.

Aspirujíc na titul MATKA ROKU, jsem si nedokázala připustit žádné možné komplikace. Ale po vzoru člověk míní, život mění, přišla ledová sprcha. Dle jisté logičnosti systému se zákaz vstupu do školy vztahoval na každého žáka, který kýchne, zasmrká, pobolívá ho hlava, teče mu z nosu a nebo jeden z dalších nepravděpodobných aspektů podzimní doby.

Samozřejmě, u nás to přišlo. Pouhé 3 dny trvala má radost z krásného stavu svobodného opojení. Nejdřív skončila doma Evička, následně se přidala i Daniela, obě s příznaky těžkého KORONARYMUSU, který jim bránil účastnit se povinné školní docházky. Jejich stav je dokonce natolik vážný, že už smrkají i 4x za den.

A já se ptám, co nás čeká dál? Některé školy se uzavřely celé, jinde POUZE jednotlivé třídy. Tak či tak, děti které se těšily a potřebovaly se konečně začít NORMÁLNĚ vzdělávat, tak opět zakotvily v domácím vězení. Ty ostatní potkal nebo potká KORONARYMUS, možná KORONASTRESUS, KORONALENUS, KORONAPRŮJMUS nebo KORONAKAŠLUS.

Když chceme, na všechno si najdeme názvy a najdeme výmluvy. Smutné je na tom to, že naše děti už výmluvy nehledají, oni JEN chtějí zase fungovat jako dřív. Věřte mi, bylo mi hodně smutno při pohledu na mé dcery, jak vystupují z autobusu s náhubky na puse těšíc se nejvíc na to, až se normálně nadechnou. Bylo mi smutno, když mi moje princezna vyprávěla o tom, že měla strach si odkašlat, aby mohla chodit do školy. Je mi smutno, když si vzpomenu na štěstí v očích dětí, které běžely do dnes již zavřené školy. Na neurčito, děsivý to pojem.

A ještě děsivěji zní, že prý to HORŠÍ nás teprve čeká. Nepopírám, určitě to, co se šíří není žádná legrace. Ale pořád si myslím, že je to prostě jen něco nového, s čím se nakonec srovnáme. Stejně nám nic jiného nezbyde. Teď už můžeme jen doufat, že to naši nařizující nepohnojí víc, než je nezbytně nutné. My budeme čekat…

Společně s KORONARYMUSEM…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

RSS
Follow by Email
Instagram