Ten den přišel. Častokrát jsem o něm snila. Už jsem ani nedoufala, že se to stane. A stalo! Dočkala jsem se. Přišlo vysněné rodičovské volno. I na mne sedlo štěstí. Ale co teď? Jak naložit s týdenní dovolenou, které jsem myslela, že už se zaručeně nedoberu?
Na začátku cítím potřebu uvést věci na pravou míru. Nepatřím mezi matky, které mají možnost si čas od času od milovaných ratolestí odpočinout. Období mateřského půstu přichází obvykle na pár dní v roce. A proto, si každý rok plánuji, jak si to budu užívat.
Den první
Tento den, pojďme se dohodnout na zkráceném názvu ,,D“, nastal v jednu překrásnou slunečnou sobotu. Všechno bylo pozitivní, i počasí si řeklo, že je čas mi ukázat, jak parádní období mne čeká. Úsměv od ucha k uchu, nic mě nerozhází. Dokonce i hádky holek zdánlivě nabíraly jiného směru. Toho, který normálně neznám a vůbec mi najednou nevadí.
TÝDEN! Může být někdo šťastnější? Těžko. Teď si budu užívat. Žádné žákovské knížky, učení a školní starosti. Žádné dohadování. Box na svačiny zahazuji do míst, kde ho už v životě nebudu moct najít a s blaženým pohledem sleduji, jak mi naše dvě treperendy mizí v dáli. S pravou rukou zuřivě mávající a zamačkávající slzu radosti nasedám do auta a slyším mé já jak křičí – HURÁ!
Co teď? Mám tolik plánů. Jak to všechno stihnu? Musím využít každičkou minutu. Musím nakoupit, tím začnu. V obchodním domě, nakupujíc jak při vizi o konci světa, si pobyt vychutnávám. V evidentní nevědomosti o sníženém počtu členů rodiny, házím do košíku vše jak za ,,normálního“ provozu. Nevadí, ono se to sní. Co koupit za specialitu? Nevím. Ještě před začátkem dovolené jsem měla tolik nápadů. Teď pusto prázdno.
Odcházím z obchodního polikače pěnez s košíkem naplněným nepřeberným množstvím pečiva, tatranek, jogurtů a bez speciality. Přece si nebudu kupovat něco extra, když doma nejsou holčičky, to by mi ani nechutnalo. Zjištění divné, leč prosté. Co dál? Kino, večeře, kulečník, kam vyrazit? Nemůžu se rozhodnout. Nic, rozhodnu se po návratu domů.
Doma? To tiché místo se dá nazvat slovem domov? Při usilovném zapínání rádia, televize, každého spotřebiče, který dělá co největší rámus usuzuji, že dnes se mi už nikam nechce. Mám před sebou celý týden, tolik času si to ještě užít.
Den druhý
Ráno moudřejší večera. Další ráno dovolené se jeví poněkud pochmourněji než to předešlé. A není to počasím. Tiché místo jménem domov se začíná ustalovat ve stavu trvale uklizeném. Pro mne naprosto nová situace. Žádné povalující se věci, absence křiku a hádek, to vše se zdá býti poněkud nezvyklé.
Beználadový stav připisuji mateřské labilitě a neschopnosti srovnat se s nově nastalou situací. To se poddá! Jistou změnu pociťuji i u takové samozřejmosti, jako je vaření. Bože, já neumím vařit pro méně lidí. Nevadí, i to se sní.
Je čas obnovit přetržené rodičovské pouto a zavolat cestovatelkám. To mi pomůže! ,,Nestýská se vám?“ Pominu-li fakt, že absurdnější otázku asi ještě neslyšely, tak zjištění, že se jim nestýská, mne uvede do mírného šoku. No, nevadí. Ani já nemám tendenci truchlit za jejich přítomností. Co s načatým večerem? Druhý pokus o pokrytí večera činností, na kterou normálně není čas, končí podobným úspěchem jako den D, spánkem a nadějí v další průběh volna.
Den třetí
Ani dnešní ráno nevyskakuji radostí z postele. Zvláštní. Jediné, co s potěšením zjišťuji, že mám najednou dostatek volného času. Což je sice paráda, ale to bych musela vědět co s ním. Připadám si jako matka kvočna, která když její kuřátka opustí rodný domov, najednou neví, kam se má kvoknout. To se poddá! Užiju si to! Ještě mám čas.
Zavolám jim. Hovor, kde pro samou zábavu není slyšet vlastního slova, je rychlý. Dobře, já se taky umím bavit. Smeták, lopatka, hadr. Jsem zralá si bordel doma sama udělat a vzápětí ho s patřičným slovním výbuchem začít uklízet. Asi abych nevyšla ze cviku. A pak jdeme vařit pro regiment fiktivních strávníků. Zřejmě takto můj mateřských mozek pochopil slovo zábava. Poddá se to? Určitě, ale čas se krátí.
Den čtvrtý
Nezdá se, že se jakkoliv liší od dnů předchozích. Už si, zdá se, začínám na stav bezdětnosti zvykat. To brzo, polovina dovolené je za mnou. Už nijak neprahnu po vysněném plánování, ono to nějak dopadne. Snad to uteče.
Den pátý
Můj ranní výraz se z nakopaného pozadí pomalu začíná měnit na výraz, dneska by to šlo. Příjemná to změna. Období, kdy jsem sama sobě lezla na nervy se blíží ke zdárnému konci. Plán na dnešní večer? Kašlu na plány, pozítří se vrací holky. Ještě mám tolik práce. Musím vyprat povlečení, jako každý den preventivně uklidit jejich pokoj, jen ať mají vše dokonale připravené. Nene, zábava není povolená.
Den šestý
Při pohledu do zrcadla s potěšením kvituji, že tento výraz, je možné považovat za příjemný. Už zítra! Zítra se mi konečně vrací mé milované dcery. Mám co dělat. To připravit, to uklidit, napéct, navařit. Nejdřív je ale potřeba vyházet zásoby starého jídla, které kupodivu nikdo nesnědl. Hotovo! Vše je snad připravené, teď rychle spát a dočkat se rána.
Den sedmý
Je to tu! Dočkala jsem se. Dnes je ten den. Jako věrná kopie létajícího motýla poletuji po domě a kontroluji poslední důležitosti. A pak to přijde. Čas návratu. Při pohledu na princezny ztrácím poslední zbytky zábran. Mám pocit, že rychlost, kterou vyvinu sprintem k nim, by mi záviděl i USAIN BOLT.
S neutuchající radostí, kdy to vypadá, že se vrátily po půl roce z koncentračního tábora, z nich páčím výsledné hodnocení jejich pobytu. Už je mám doma! Konečně si můžu oddechnout. Má vysněná a naplánovaná dovolená skončila – hurá!
Den osmý
Ráno nestíhám zaznamenat. Všude nepořádek, křik a hádky. Kolegyně, kterou potkávám v kuchyni, pokoji, koupelně, zahradě se mi zdá býti lehce povědomá. V jedné ruce hadr, v druhé vařečku, na tváři bezmocný výraz a se spolknutým práškem na bolest hlavy se sama sebe ptám: ,,Kdy tohle skončí, já nutně potřebuji dovolenou.“
Při představě, že mi právě na hodně dlouhý čas skončila, se o mne pokoušejí mrákoty. Tak zase příště. Třeba se tentokrát zadaří. Už teď se nemůžu dočkat, až si od nich konečně pořádně odpočinu.
