Nezavírám oči, jsem to já

A přece se točí…jen teď neobvykle zadrhává

Jediná a hlavní otázka co mne posledních pár dnů napadá je nasnadě. CO se to děje? Je to špatný sen, který se zhmotnil do skutečné podoby? Kdy se probudíme? Probudíme se vůbec někdy a hlavně bude ještě všechno jako dřív?

Když jsem psala předchozí článek k aktuálnímu virus tématu, byla jsem přesvědčená, že už se k tématu nevrátím. Člověk míní, život mění. Krátké, leč velmi výstižné. Události posledních dní mne utvrdili v tom, že ještě jeden článek si tento problém zaslouží.

POCITY. Je tolik pocitů, které teď prožíváme. Je jedno, jací jsme. Jaké máme starosti, postavení, pohled na věc. Nikdo se nás neptá na to, kdo jsme. Tento zásah do komfortní zóny je tak obrovský, že nám nezbývá nic jiného, než se mu beze zbytku podřídit.

Není se čemu divit. Ať zapneme televizi, internet, rádio, všude se na nás doslova valí změť informací, které nám ukazují, že ČAS se zastavil. Zůstal stát na pozici, která nám rádoby nezastavitelným ukazuje, že jsme opravdu pouze lidé.

Můj prvotní pocit bych nazvala jednoduše. NEPOCHOPENÍ. Neuměla jsem pochopit, že je tady mezi námi něco, co tu prostě a jednoduše být nemá. Ale pořád jsem si připadala relativně klidná. Nevím, čím to bylo. Možná nedostatečná snaha o informovanost, možná vnitřní klid, že žádný větší problém prostě nehrozí.

Ale zahrozil. Hrozí a bohužel je evidentní, že ještě bude hrozit dál. A já si čím dál tím více uvědomuji, že nový pocit, který zažíváme, nás stojí mnoho sil. Zažíváme něco, co nás jako národ spojuje pevnou dokonalostí, která ale nikomu z nás není příjemná. Protože zažíváme STRACH.

Strach, který nabral jiné podoby. Strach, který nám poslední dny ukazuje, že na všechno prostě a jednoduše nejsme připravení. To, jak děsivě intenzivní pocit to je, poznal nejspíš každý, kdo byl nucen opustit svojí oázu domácího bezpečí.

Co je to za dobu, kdy se bojíme vyjít za dveře naší nejisté jistoty? Může to být tlakem okolí, které nám stále dokola ukazuje, že je všechno špatně? Sama si nedokážu najít vhodnou odpověď. Ale je to tak. Mohu říct, že jsem byla až překvapená, jak nepříjemné může být vše, co dříve bylo absolutně běžné.

A to přitom situace, která měla pro mne nastat, byla nadmíru jednoduchá. Dříve ano. Dojet nakoupit. Nic složitého, nic nepříjemného, nic co může v důsledku vyvolat znepokojení nebo dokonce STRACH. Už před odjezdem jsem si začala uvědomovat, že něco není dobře. A to přitom se řadím mezi jedince, kteří mají tu nepatrnou výhodnost v tom, že se mohou přemisťovat pomocí motorového přibližovadla.

Při stále pomalejším příjezdu k obchodnímu sběrači financí, jsem se stále dokolečka uklidňovala, že mi nic nehrozí. Že ta bublina, která začíná dosahovat neuvěřitelných rozměrů, je jen nevinné preventivní opatření. Nepomáhalo to. Každá jedna věc, každý jeden člověk, byl jiný. Jako kdyby nic nebylo stejné, nebylo jako dřív.

Všudypřítomný odkaz toho, že doba se změnila. Žádný smích, žádné veselé skupinky těch, kteří debatují o NORMÁLNÍCH starostech všedních dní. Já sama jsem chtě nechtě mezi ně zapadala. Každý, kdo se pokusil narušit mou komfortní hraniční zónu, byl vetřelec. Ano, je to tak. Doba dospěla do fáze, kdy se člověk bojí vlastních lidí. Neví. Bojí se cokoliv riskovat. Hrát ruskou ruletou s každou jednou normální osobou.

K jedné věci se Vám přiznám. Jak už jsem psala, tento článek jsem původně vůbec neměla v úmyslu psát. Nápad byl momentální, protože pocity jsou ještě velmi čerstvé. Ani tato pisatelská slovní hříčka nebude nejspíš nikomu z Vás přinášet NIC nového. Každý to zažíváte. Během cesty do práce, k lékaři, na nákup, za dalšími nutnými nezbytnostmi.

Chtěla jsem se jen zamyslet. Až jednou, za čas, budu třeba zpětně číst tyto řádky, tak mi to možná bude připadat neskutečné. Zase budu brát vše jako samozřejmost. I když si teď uvědomuji, že nic není samozřejmé. Že i naprosto banální skutečnosti každého dne se můžou změnit. Že zprvu běžná cesta kamkoliv, se může proměnit v horor, který v nás nejspíš zanechá památku po celý zbytek života.

Vždy se říká, že všechno zlé je k něčemu dobré. Asi nikdo nevidí na momentální situaci nic dobrého. Každý je v důsledku něčím omezený. Dotýká se ho všudypřítomný strach. Kdo z nás něco takového někdy zažil? Kdo cítil semknutí plné obav všech věkových kategorií bez jakékoliv výjimky? Troufám si tvrdit, že NIKDO z nás. A o to je dosavadní situace horší.

Jsme v tom všichni společně spoléhajíc na to, že žádný z nás neudělá a nebude dělat chybu, která se následně ještě víc vymkne kontrole. A že vyhlížejíc tam někde v dáli světlo na konci tohoto temného tunelu, uvidíme alespoň malé jasné světýlko. Jiskřičku naděje, že toto všechno se v dobré obrátí.

Pojďme společně věřit, doufat, modlit se. Možností je spousta. Možná nás tato doba přeci jen něco naučí. Nemyslet jenom na sebe. Protože jen JEDEN z nás situaci neovlivní. Musíme si KAŽDÝ jeden uvědomit, že na této cestě jsme všichni na startu a ta cesta bude dlouhá. Bude zlá a nikdo nevíme, kdy zahlédneme vytoužený cíl. Že tato zkouška nemá vítěze, jen mnoho poražených.

Proto s myšlenkou na konec tohoto tématu Vás každého jednoho prosím, MYSLETE na ostatní. A i když se to někdy nedá, vyhlížejte tu malou jiskřičku tam někde v dáli. Já ji tam vidím, chci jí tam vidět. Bude líp, prostě musí. Jsme v tom všichni společně a my se nedáme. Nemůžeme, protože se přece jenom točí…

i když teď neobvykle zadrhává…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

RSS
Follow by Email
Instagram