A je to tady. Původně jsem neměla v úmyslu se k tématu KORONAVIRUS jakkoliv vyjadřovat, ale nastalá situace mi nedala jinou možnost. Co se děje není třeba rozvádět, jsme natolik zásobováni všemožnými informacemi, že nic dalšího nikomu na klidu nepřidá.
Co bude dál? Pochybuji, že kdokoliv nám dá odpověď. Že vůbec kdokoliv zná odpověď. Někdo celý tento PROBLÉM vidí jako přehnaně nafouknutou bublinu, někdo se hrozí dnů následujících. Je na každém, jak to vnímá, jaké má smýšlení. Ale jedno máme společné. V konečném důsledku se to týká nás všech. Bez výjimky.
Přiznám se, že teprve nedávno mi začalo docházet, jaký problém to může být a že se to OPRAVDU může týkat i nás. Nebudu moralizovat, ani se pouštět do rádoby užitečně neužitečných pohledů na danou situaci. Jednak by to byl pouze názor zase dalšího JEDINCE a hlavně nemělo by to žádný smysl.
Chci jen vyjádřit svůj menší pohled na situaci jako MATKA. Mám se bát? Samozřejmě, bojím se. Není to u mne nic neobvyklého, protože se bojím o holky pravidelně. Mám se teď bát víc? Nevím, zatím nezaznamenávám enormní rozdíl. Doufám, že s jistou dávkou sebelásky dokáží dodržovat jasně nastavená pravidla a jednoduchou OPATRNOST. Věřím v to.
Zatím největším dopadem na naší rodinu bylo ono rozhodnutí o definitivním uzavření škol. Není to dlouho, kdy toto usnesení zaznělo, ale mně to připadá jako celá věčnost. Přitom tento okamžik vidím stále v jasných barvách. Ten MOMENT! Nejdřív jsem tomu sama nemohla uvěřit, ale rychle jsem se vracela zpět do reality. A pak to přišlo. To uvědomění u mne způsobilo pocit lehké mrtvice.
Co budeme dělat? Panebože, uzavřené školy! Co si jenom počneme? Otázek jsem si pokládala hodně, ale nejspíš jsem ani sama netušila CO se bude dít dál. Můj nervový kolaps naprosto nesdílely holčičky. Ty se začaly radovat jak kdyby zažívaly nejlepší den svého života. Nebude škola. A nikdo neví na jak dlouho. Jejich pocity nezvladatelné euforie jsem sdílela s pocitem plánované sebevraždy.
Musím se vzchopit. Ono se to lehce říká, ale hůř dělá. Vím, že nepatřím mezi rodiny s malými dětmi, které mají o dost víc problémů s následnou péčí o dítě školou rázem nepovinné. Jenže. Ač holky jsou nyní v limitu někde mezi dětskou přijatelností a postpubertální fází, tak jedno velké ALE se mi přímo nabízelo. ALE co teď se bude dít?
Pokud nechci, aby nám z domu udělaly v době osobního trvalého volna kůlničku na dříví, budu je muset nějak zaměstnat. Rozumějte, není lehké je zaměstnat. Jsou to divoženky, pro které je denním údělem dělat v zásadě to, co nemají. A díky mé opravdu bujné představivosti, zvláště v těchto případech, jsem to začala vidět v reálné podobě.
Představu sedící dcery minimálně za komínem, zkoušející vše zakázané, odhodlané porušovat vše, co se jen porušit dá jsem se pokusila rychle zahnat. Jsou už přece velké, ony tuto skutečnost volnosti přijmou s nehranou dospělostí a budou se chovat slušně. Jak to dopadne nevím, máme za sebou první dva dny a situace se vyvíjí bez ztrát na životech i na materiálních hodnotách. Dům zatím stojí, počet zvířat se ani nesnížil, dokonce ani nezvýšil.
Wi-fi zatím neshořela, jen jemně doutná a funkčnost televize ještě není omezená. Jen mé duševno má drobné odchylky od stavu normálního. Tak snad se to spraví a nebo naopak dopracuje do fáze nepřítomného pohledu a kapičky tekutiny připomínající slinku, která bude vytékat z koutku mých úst. Uvidíme za pár dní, týdnů….bože, hlavně ať to není delší časový horizont.
I po tak krátké době nastal ale jiný problém. Holčičky chtějí do školy. Ano, čtete správně. Už je to doma nebaví a raději by už šly do školy. Nevím proč když mi to říkají, tak se tváří jako kdybych jim účast na vzdělávacím programu zakázala já. Přitom kdyby došlo ke zrušení školního zákazu, tak já budu první, kdo bude s turbo pohonem pelášit vstříc vyučovací budově a držet dveře otevřené, aby si to náhodou naši zákonodárci zase nerozmysleli.
Zpátky na zem, ta představa je až moc LÁKAVÁ. V tuto chvíli nevíme NIC. Jen musíme respektovat určitá pravidla a s touto novotou se poprat jak nejlépe dokážeme. Jen prosím myslete na velmi důležitou věc. A tou je obyčejná OHLEDUPLNOST. Slovo sice jednoduché, ale jeho vážnost je právě teď neobyčejně důležitá. Buďte prosím ohleduplní k ostatním lidem. Neporušujte, dodržujte. Nebojte se, ale mějte přirozený respekt.
Nekritizujte, jen vyjadřujte objektivní názor. A myslete na ostatní kolem sebe. Opatrujte sebe i své nejbližší. Nastala doba, kdy je to potřeba ještě více než kdy jindy. A společně věřme, že to rychle zvládneme. Že brzo nastane stav, kterého jsme si možná dostatečně nevážili.
Že naše děti budou moci chodit svobodně do škol a nebudeme se bát každého zakašlání. Budeme moci odjet kam budeme chtít aniž bude docházet k obavám, že se nebudeme moci vrátit. Že se nebudeme ve vlastní zemi bát , uslyšíme kolem sebe i jiná témata než ta katastrofická a budeme se těšit na každý další krásný den. DOUFEJME. To už je to jediné, co nám jistojistě zbývá. Tak prosím věřte a opatrujte se. Protože sice se u nás tento nezvaný host zabydlel…
Ale DOUFEJME, že bude brzo na odchodu…
