Bez mužů se žít nedá. To je pravděpodobně informace, která je asi každému známá, ale…Možná by slovo ALE mělo být zvýrazněno natolik, že každého hned napadne, že se nejedná o žádnou pohádku. Ano, je to s muži těžké, ALE co si budeme povídat, to s námi ženami také.
Muž – prototyp nenahraditelnosti i ženského nutkání k eliminaci
Každý muž je sice jiný, ale jedno se každému z nich nedá upřít. Dokáží nás ženy přivést do lehce komatózního stavu, kdy musíme kolikrát počítat do nekonečna, abychom si nemusely naše momentální představy o jejich eliminaci odsedět ve vězení. Co muž, to unikát a zdroj potencionálních problémů. No řekněte, milé dámy, kolikrát mu stačí jen pouhý nádech, aby ve vás probudil i ty nejfantastičtější představy z dob středověkých mučení? Nebo třeba obyčejný pohled, při kterém si říkáte, že jestli bude trvat ještě o trochu déle, bude s nejvyšší pravděpodobností jeho poslední? A dokonce máme i odolné mužské druhy a ti jsou natolik odvážní, že pronesou například:
- Co jsi celý den doma dělala?
- Už zase máme rajskou?
- Co si říkala?
- Jak si to dítě vychovala, tak takový je, teď si nestěžuj.
- To si říkala mně?
- Ale tak řízení auta asi nebude tvoje silná stránka, viď?
- Pere přece pračka, dát do ní prádlo nemůže být žádná věda.
- Nechceš zavolat mojí mámě, co tam máš přidat za koření, aby se to dalo jíst?
- Jsem nemohl vědět, že to říkáš mně.
- Ty nevíš, co chceš.
- Hele, že ty si to zase dostala?
Pokusů pochopit ( a vydržet ) mužskou logiku by mohlo vydat na román. Ale zase na druhou stranu, i my ženy si trochu zameteme před svým prahem, co říkáte?
Ženu nemůžeš odzbrojit lichotkami. Muže ano. V tom spočívá rozdíl mezi oběma pohlavími.
Oscar Wilde
Ženy – nevinné bytosti s uměním zveličit i neviditelné
Být ženou, matkou, partnerkou, kamarádkou, uklízečkou i kuchařkou Grandhotelu není jednoduché. A to nejlépe nonstop. Umět svého muže pochválit, když udělá něco dobře, být trpělivou matkou i zvládat chod domácnosti v přímé úměrnosti s vyděláváním peněz. Každodenní kolotoč si obvykle vybírá svou daň a my jaksi „nestíháme“ toto všechno plnit s radostným úsměvem na tváři a pověstnou jiskrou v oku. Jednoduše i my se umíme ozvat a některé věty jsou pak už jen logickým vyústěním konkrétní situace:
- Co koukáš?
- Hele, já jsem ti tak přemýšlela…
- To je vidět, jak mě posloucháš!
- Všiml sis na mně něčeho?
- Myslím, že bychom si měli vážně promluvit.
- To, že to takhle děláš ty, neznamená, že musí všichni.
- Nezdá se ti, že jsem tak trochu přibrala?
- Na co myslíš?
- Nic se nestalo!
Existuje spousta vět, u kterých když z úst ženy zazní, tak drtivá většina mužů znejistí. Už totiž jejich přirozená obranyschopnost začne vysílat výstražné signály a oni bohužel netuší, jak reagovat a že ať udělají cokoliv, bude to špatně. To, že ani my ženy povětšinou nevíme, jaká reakce by vlastně mohla být nejlepší, je už věc druhá.
Láska je neustálý boj – nejdříve o ženu a nakonec se ženou.
Joseph Babbitt Bashforth
Je to možná těžké, ale…
Říká se, že muž si nevybírá ženu, ale žena si vybírá muže. Dost možná na tom bude něco pravdy. Muži složitě sice nepřemýšlí nad „zbytečnostmi“ a naopak ženy dokáží i ze zdánlivě jednoduché věci udělat kovbojku o pěti dějstvích. I tak to ale obvykle funguje, a i když jednoho nebo druhého napadají nejrůznější vztahové myšlenkové pochody, vědí, že spolehlivě patří k sobě. Někdy více, jindy méně, ale napořád.
