Nezavírám oči, jsem to já

Rouška sem, rouška tam…rouška kam se podívám

Nutnost. Ochrana. Prevence. Novodobý módní doplněk. Dříve pro mnoho z nás možná úsměvný obličejový přírůstek, dnes povinná každodenní nálepka naší tváře. ROUŠKA. Nejfrekventovanější nutnost posledních měsíců celé lidské planety.

Je až s podivem, jak se tento malý nenápadný přítel cesty k uzdravení, ujal. Musel se ujmout nadvlády, současná situace to vyžaduje. S jistou dávkou skepse, počátečního odporu na nezvyklého návštěvníka naší vrchní partie, jsme nakonec byli nuceni podlehnout všichni. A jak jinak, konečný výsledek si dokážeme bravurně přizpůsobit podle sebe.

Ruku na srdce. Co nám vlastně zbývalo? Nařízení bylo jasně dané a k uvědomělému plnění nám přeci jen něco chybělo. ROUŠKY. Kdyby situace nebyla natolik vážná, možná by se tomu nejeden z nás i zasmál. Ale bohužel, prostor pro radostné emoce nastat nemohl. Nebyl na to čas.

A toto jsou přesně okamžiky, kdy nezbývá než smeknout pomyslný klobouk hluboko k zemi a tím vyjádřit svůj obdiv všem těm, kteří se dokázali problému postavit a začali vytvářet roušky sami. Je fantastické vidět, jak si dokáže obyčejný člověk z lidu poradit, když naši rádoby potřební vůdci selhávají. Ještěže jsou tací mezi námi. Oni totiž neslibují a rovnou konají.

A protože ani naše rodina nebyla nikým z našich chlebodárců zaopatřena, začala jsem problém s ROUŠKAMI řešit operativně. Moje operativnost ale dostala velmi rychle na frak. Ač jsem si myslela, že informace o vybrakovaných lékárnách mohou být přehnané, tak jsem byla velmi rychle vyvedena z omylu. A protože jsem nechtěla být prvním odsouzeným v kauze KORONAVIRUS z důvodu násilného odcizení roušky z úst nebohé lékárnice, rozhodla jsem se, že si poradím jinak.

Internet. Na internetu se dá přece sehnat VŠECHNO. Sice ano, ale v době celosvětové pandemické krize shánět roušku se jeví jako nesplnitelná mise. Vzhledem k tomu, že nejsem členkou rodinného klanu Onassise , tak jsem okamžitě odmítla podporovat vydřidušské hyeny v jejich zálibě pro prodej předražených obličejových chráničů.

Naštěstí jsem byla neustále hecována mediálním obrazem k výrobě vlastní roušky. Při pohledu na věčně se usmívající účastníky vlastní výroby jsem se rozhodla, půjdu do toho taky. Když to dali jiní, zvládnu to také. A vlastně to budu mít ještě jednodušší, na výrobě se bude podílet celý náš holčičí DREAM TEAM. To půjde jako po másle.

Protože nadšení mne během nočního snění nepřešlo, tak mohl nový den začít zasloužilou prací. Jako člověk připravený, jsem měla samozřejmě načteno množství instruktážních videí na nejjednodušší výrobu. Kdyby mne hlavní úkol teprve nečekal, tak jsem se mohla směle považovat za odborníka na slovo vzatého. To, že mám doložitelné limity pro jakékoliv ruční práce, jsem si vůbec nepřipouštěla.

Mé nadšení pro věc statečně přetrvávalo během příprav nezbytného materiálu a dokonce i během pochybovačných telefonátů mé milované rodiny. Já to přece dám, není to nic složitého. Říkali to na internetu. Dokonce i holky se tvářily odhodlaně a naše odhady byly více než smělé. DNES vyrobíme cca 10 kousků prvotřídních roušek.

Ale pak přišel zlom. Asi nějaký osobnostní blok. Tak. To bude ta chybička, za kterou já vlastně nemůžu. Díky tomu, že jsem podědila ( promiň mami ) absolutní averzi k užitečné dvojici jehla a nit, jsem byla okamžitě ODSOUZENA k neúspěchu. A pokud to nebude dědičností, tak zaručeně díky neúčasti vhodných materiálů pro zdánlivě prostou výrobu. Jednoduše řečeno, nic co bylo připravené nebylo dobré. Vše mi buď překáželo, třepilo se, padalo, schovávalo se, nesedělo, neladilo.

A protože jsem svým znechuceným výrazem nedonutila nebohý kus látky aby se radši sám poskládal do konečného tvaru, tak se do hlavní práce musely pustit holčičky. Což mi tedy nebránilo dostát své nové úlohy a to bylo vytrvalé komandování na cestě k ÚSPĚCHU. Nešlo to dlouho. I zde zafungovala jistá dědičnost a obě se začaly podobně poflakovat jako já kolem všeho možného, jen ne kolem práce na nuceném produktu.

Výsledná bilance?

  • Počet vyrobených roušek – 2 kusy. Ač slovo rouška berte s patřičnou rezervou. Tento výplod fantazie raději schovám pro pobavení dalších generací.
  • Doba výroby – cca 3,5 hodiny. Dobrá, ne pořád jsme se dostatečně věnovaly práci.
  • Počet zranění – 2 lehké. Což ve finále lze považovat za jediný úspěch. Při pohledu na nás tři divoce šermujíc nůžkami a mávajíc jehlou se divím, že ještě večer můžeme koukat na televizi.

Chci říct, že DĚKUJI. Chci moc poděkovat všem těm, kteří se starají o blahobyt naší republiky při boji s tímto virem. Protože kdyby to bylo závislé na zručnosti naší rodiny, tak záhy vymřeme na neschopnost se dopracovat k použitelnému výsledku. Já bych se mohla zapojit leda jako plánovací jednotka. Naplánovat a zorganizovat všechno, tak to by mi šlo.

DĚKUJI. Děkuji mojí rodině, která mi nenadělila tu schopnost umět kvalitně vyrobit, ale zúčastnit se. Jak se říká, i snaha se počítá. A hlavně, každý je dobrý na něco jiného. Tak aspoň prý umím dobře vařit! Až budeme zavádět polní kuchyně, tak se hlásím do první řady.

A konečně DĚKUJI. Děkuji každému, kdo důsledně plní vše, co plnit se má a není mu lhostejné zdraví ostatních lidí. Snad díky tomuto svědomitému dodržování, se brzy vrátíme do starých kolejí a na tento hrůzný scénář budeme jen vzpomínat. Vzpomínat na dobu, ROUŠKA sem, ROUŠKA tam…

…ROUŠKA KAM SE PODÍVÁM…

Tak to jsou ony. Věřte, že obrázek je milosrdný. Naživo jsou ještě horší 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

RSS
Follow by Email
Instagram