I matky mají své dny…protože chybovat je lidské

Každý dělá chyby. Jak jinak, protože nikdo není dokonalý. Je důležité si je ale uvědomit. Patřím mezi ty, kteří si je sice uvědomují, ale stejně se k nim opakovaně vrací. Samozřejmě neúmyslně, ale s udržitelnou pravidelností.

Při výchově holek častokrát dochází k situacím, kdy se sama sebe ptám, jestli dělám něco špatně. Patřím mezi rádoby odbornice, které vždy dokáží vyhodnotit situaci, poradit a je klid. Ale jen u ostatních lidí. Ono se totiž velmi dobře posuzuje někdo jiný, ale když dojde u mě samotné na nutnost řešit a vyřešit, tak mě přepadne pocit BEZRADNOSTI.

Dělám to dobře? V čem dělám chybu? Neměla bych jednat jinak? Otázky. Životem se člověk učí a chybovat je lidské. Pravda stará jako lidstvo samo. Tak dnes se pustím do lámání chleba a půjdu si pisatelským koštětem zamést před svým prahem výchovy jako MATKY.

MATKA KAMARÁDKA

Možná to není chyba ve výchově. Snažím se pojmout vztah matka – dcera formou vzájemného kamarádství. Je pravdou, že většinou zaznamenávám úspěch. Je ale otázkou, jak dlouho to bude procházet? Holky ještě donedávna byly ve věku takříkajíc JALOVÉM. Teď se teprve začínají dostávat do formy trvale zkoušející mojí trpělivost.

Sama jsem se rozhodla jít lehce neautoritativní cestou. Cestou porozumění a vzájemné důvěry. Uvidím, jak dalece mi to bude do budoucna procházet a jestli to byla dobrá volba cesty. Protože proč mám pořád pocit, že ta větší výchovná jízda mne teprve čeká?

MATKA HOUPY HOU

Taky se Vám někdy zdá, ze si s Vámi dítě pohupuje tak, jak zrovna potřebuje? Občas zahoupe doprava, vzápětí doleva a my držíme a necháme se ukolébat. Tak to je přesně můj problém. Holky evidentně získaly velkou zálibu v pouťových atrakcích a houpou se mnou jako vzteklé. A já nemyslím, jen si užívám ten požitek z jízdy. Pak, když jízda skončí, tak si uvědomím, jak to bylo drahé a zbytečné vypnutí mysli.

MATKA HYSTERKA

Tak to je epizoda sama o sobě. Naše princezny jsou obecně velmi živé bytosti. Už odmalička musí všude vlézt, schovat se, podívat se, zavěsit se a k tomu potřebují svého věrného diváka. MĚ. Dřív to nebýval problém, teď už to je realistický hororový příběh. Nevím, do jaké míry za to mohou události minulé, ale teď můžu směle konkurovat agentu bezpečnostních služeb.

Ano, bojím se. Někdy až nepochopitelně. Chápu, že to je asi trvalý úděl nás matek, ale kde končí přirozenost strachu a kde začíná neadekvátní hysterie? Dokáže na to někdo odpovědět?

MATKA VŠEHO DRUHU

Své potomky se snaží každý normální rodič učit co možná největší SAMOSTATNOSTI. Můj případ to není. Je to velká chyba, vím to. Ale stejně se pravidelně pouštím do toho samého. Podám,přinesu, odnesu, vyčistím, zametu, vytřu, vyperu, odvezu, koupím,..Jestli budu pokračovat tímto způsobem tak se můžu začít obávat, že holky budou u nás žít minimálně do 40 let.

MATKA PAVIÁN

Na svou obhajobu musím říct, že nekřičím často. Ale když už se do toho pustím a má dávka trpělivosti přeteče, tak se umím ozvat. Dokonce někdy vyděsím i sama sebe. Snažím se svůj projev zvířecího primáta co nejvíce zkrotit, ale ne vždy se to podaří. Není jisté, že to splní pokaždé účel, ale minimálně jako fáze zastrašení to jak se zdá pomáhá. Beru to jako výchovný přešlap, ale někdy je to silnější než já.

MATKA TLUČHUBA

A v čem také často šlapu vedle je můj nulový smysl pro vydržení konečného rozhodnutí. Bravurně dokážu vymyslet trest, dát zákaz a být na sebe náležitě pyšná. Potud vše dobře. Ale tady má cesta končí. V ten okamžik se probudí mé druhé já a všechno zase vrátí zpět do starých kolejí. Mám pocit, že rekordní čas po který jsem vydržela ve stavu odhodlanosti zákaz vydržet je cca 3 hodiny. Úspěch, že?

Určitě se chyb najde víc, ale tyhle beru jako takovou jistotu v rámci svého pokusu o výchovu. Úmyslně píšu slovo POKUS, protože jsem si stále vědoma věcí, které bych měla dělat jinak. Nejspíš jinak. Nikde není psáno, jak být perfektní a bezchybnou MÁMOU. Ani být taková nechci. Myslím, že nejdůležitější je to, že i přes nějaké nedostatky máme vztah takový jaký máme.

Věřím, že důvěra je stejně jako ve vztahu partnerském na jednom z prvních míst. Že je přirozené mít strach o vlastní dítě, to je prostě úděl rodiče. Věřím i v to, že mi někdy mojí přehnanou péči s láskou vrátí a že na můj křik budou se smíchem vzpomínat. A nakonec že nic není tak horké jak se uvaří a sem tam měnit rozhodnutí není znakem marné výchovy. Jednoduše věřím hlavně v to, že MATKY mají své dny…

Protože chybovat je jednoduše lidské…