Ač v mnoha ohledech můžeme nadávat na dnešní dobu, tak jsem ve své podstatě za ni ráda. Ráda, protože díky tomu nám budoucím potencionálním majitelům rodinných ZOO dává jistou ochranu. Chrání nás před invazí všemožných druhů domácích mazlíčků, které se vší svojí nápaditosti, dokážou naše dítka přenést přes práh.
Když zabrousím dál do své krajně mladší doby, tak se divím, že v okolí bydliště nebyla vyhlášena karanténní zóna. Jak jinak si totiž vysvětlit, že jsem stále nacházela různé druhy křečků, myší, rybiček a ostatních němých tváří? Samozřejmě z hlediska dětského samaritánství jsem všechno vláčela domů a s výrazem nepřipouštějícím protesty jsem zarytě tvrdila, že mazlíček náhodou běžel kolem.
Neprošlo to. Nikdy. Se zoufalým pohledem jsem vždy sledovala rodiče, jak mého nově nabytého kamaráda odnášejí zpět do zverimexu. Dnes už proto ráda ocením to, že pravidla jsou jiná. Není možné prodat zvířátko do rukou malého rozumbrady, který následně naslibuje všechno, co pak ve výsledku plníte pouze vy.
Možná už dnes ani není taková poptávka jako kdysi. Většina našich ratolestí si za jediného domácího mazlíka představuje pouze svého mobilního kamaráda. Ale přesto jistota neprodejnosti do rukou dětí je trefa do černého. Vím totiž minimálně o jednom malém pokladu, který by využil příležitost a donesl všechno od RYBIČEK až po psí plemeno, které vzdáleně připomíná koně.
Tím pokladem myslím Danielu. Nevím, jestli tento zvířecí syndrom funguje jako znak dědičnosti, ale moje starší dcera je věrnou kopií mého dávného snažení o ubytování mazlíčků. A protože jsem nejspíš do jisté míry poznamenaná, tak v něčem se jí snažím vyhovět. Ale jak se říká, NIC se nesmí přehánět. A dle neustávajících nápadů v jejím vrchním tělním uzávěru moudrosti soudím, že je to pořád málo.
Dle očekávání to začalo pořízením PSA. Nemyslím si, že jde o něco, co se nedalo odhadnout. Jestli jsem se domnívala, že potud máme splněno, pletla jsem se. Následně došlo k podlehnutí a do naší rodinky přibyl páreček KŘEČKŮ. Je potřeba zmínit, že se k nám dostali zcela legálně a nebyli propašováni v jedné z kapes naší holčičky.
Plán o konečném stavu zvířecích členů vzal za své v době, kdy se jako zázrakem křečci začali samovolně množit. Bylo to pro nás celkem překvapení, protože nám v prodejně tvrdili, že se jedná o duo sestřiček. Čas šel dál a naše neúnavné sestřičky se vesele podílely na zvětšování osazenstva klecové osádky.
Přímo úměrný byl i stoupající nezájem holek k jejich zdárnému a hlavně čistotnému vývoji. Takže rozhodnutí bylo rychlé. Společně i odděleně byla křeččí vesnice rozdělena a odvezena do nových milujících domovů. Výsledek byl jasný. Už žádný hlodavec. A protože jsou moje rozhodnutí nezvratitelné, tak jsem vydržela.
ALE. Vydržela jsem do doby, kdy se náhodou ukázalo, že chovat KRÁLÍKY je nejen roztomilé, ale hlavně prospěšné pro zaplnění mrazícího boxu. Z jednoho kousku byly rázem dva a byly zcela připraveni pro řízený masový odchov našich budoucích nedělních obědů. Dařilo se, potud vše v pořádku. Dokonce se dařilo natolik, že se naše králičí jednotka rozrostla o několik dalších chlupatých plánovaných pokrmů.
Tušila jsem už na začátku, že zbavit se němé tváře vražedným způsobem bude nejspíš pro mne a další greenpeace v naší rodině problém. Byl. Ne tedy, že bych se sama plánovala do toho vůbec pouštět. Tohoto údělu se měl zhostit někdo jiný. Ale jejich oči, jména, to vše nás donutilo uchránit jejich nebohé životy. Takže rovnice králík = jídlo, byla rázně smazána a celá skupinka putovala k novým majitelům. Samozřejmě s příslibem, že jejich pobyt nebude zakončen v břišních partiích, ale s úctou hodnou člena rodiny.
Asi díky pochopení, že nic co má hlodavčí přívlastek nechci v naší domácnosti ani blízkém okolí vidět, jsem svolila pro pořízení KOČKY. A protože ve dvou se to lépe táhne, putovaly k nám hned dvě kočičí dámy. V rámci neomezování domovního prostoru jsme se rozhodli pro kočky venkovní.
Výsledek se tedy jaksi stabilizoval. Náš rodinný ZOO koutek se ustálil na počtu jednoho psa, dvou koček a několika rybiček v zahradním jezírku. Stále ale probíhá snaha přivést nás na správnou cestu pořízení zvířátka. Takže odoláváme dalším psům, kočkám, hlodavcům, ptákům, hadům, pavoukům, poníkům, kozám, ovcím. Všem, co se může zrodit v nadšené hlavičce naší Daniely. Mám pocit, že jediné co snad zatím nechtěla, je BÝK a nebo KRÁVA. Ale co není, může být.
Proto se ještě jednou patří poděkovat době omezení zvířecí dostupnosti. Takto můžu doufat, že pokud jí náhodou nenapadne přemístění nevinné tváře z poza cizího plotu, tak je ostatní víceméně pod kontrolou. Jak se říká: ,, Důvěřuj, ale prověřuj!“ Protože přece netoužíme po žádné ZOO…
Ani dobrovolně a už vůbec ne nedobrovolně…
