Každý vnímá počátky svého štěstí jinak. Obecně je nejdůležitější zdraví, následuje v různorodé pravidelnosti štěstí, láska, peníze a další lidské požitky. Můžeme mít rádi a potřebovat cokoliv, ale důležité je mít TO, s kým sdílet.
Pouto. Láska. Vztahy. Můžeme se pokusit to nazývat jakkoliv, ale pokaždé vyjádříme to samé. Dnes nemyslím nic jednoduššího, než pouto mezi SOUROZENCI. V tomto případě konkrétní sesterské pouto. Toho, co mám možnost vnímat, posuzovat a korigovat v rámci udržitelnosti ideálního způsobu žití a přežití.
Sama těžko mohu posuzovat. Tuto možnost jsem ve svém životě v rámci pohledu jedináčka nezažila. Ač se snažím holkám vštěpovat důležitost jejich rodinného sesterského rozvětvení, tak je mi zatím odměnou pouze pohled plný pochybností. Řečeno s jistou dávkou slušnosti.
Je až s podivem, jak jejich láska a cit pro soudržnost graduje s každým větším společným průserem. Některé vzájemné sesterské přestřelky bývají až úsměvné. Je sice pravda, že sem tam začínají používat ostré náboje, ale jejich dětská občasná nevraživost zatím vede prim. A protože co je psáno je dáno a já nechci, aby bylo zapomínáno, tak se ráda o pár nejčastějších střetnutí při boji zblízka podělím.
Boj o televizi
Ne nadarmo jsem uvedla barevný měnič obrázků na první místo. Není se čemu divit, je to totiž hned po mobilním telefonu druhá závislost většiny našich dětí. A protože kdyby jedna sáhla druhé na telefon, tak by se počet sourozenců okamžitě snížil na jednoho obviněného jedináčka, volba byla jasná.
Slečny nejenom že mají to privilegium mít svojí televizi, ale ani to jim nebrání pohádat se takříkajíc do krve o volbě konkrétního kanálu. Dělat v tu chvíli rozhřešení a pokusit se je rozumně navést na cestu společné dohody jsem už dávno vzdala. Nemá to smysl. Říká se, že s věkem přichází rozum. Bohužel v naší RODINĚ ne v této oblasti. A proto jsem rozumně usoudila, že stačí když budu ráda, že televize jejich každodenní bitvu o čudlík zatím přežívá.
Bitva o jídlo
Jak už jsem psala v jednom z předchozích článků, tak se jim snažím vysvětlovat pojem jídlo a děti v Africe. Žádná změna, pohled na věc mají stále stejný. Potud vše při starém. Ale začal se nám rozmáhat nový nešvar. Spor o velikost porce. Ťukáte si na čelo? Nedivím se, já ťukám a ťukám. Ale bohužel, je to tak.
Obě mi neváhají asistovat při servírování porcí, protože jen tak mohou kontrolovat, jestli ta druhá náhodou nemá na talíři o pár gramů víc. Ani tak se nikdy nedobereme absolutní SPOKOJENOSTI. Už se dostávám do fáze, kdy budu hranolky rozdělovat formou jedna sem, druhá tam. Ale stejně si myslím, že by pak našly problém v rozměrech každé jedné hranolky a následovalo by jejich vzájemném přeměřování.
Boj o zvířata
Nenechte se zmást. Obě holky málokdy přiloží ruku k dílu a pomůžou při péči o naše němé tváře. Ale jak se má vyrazit povinně na procházku se psem, tak se rázem strhne bitva. BITVA o připnutí a následné vedení psa. Což se neobejde bez patřičného křiku, facek a dobře mířených kopanců do partií milovaného sourozence. V okamžiku, kdy chumel u brány čítající dvě rozzuřené děti a jednoho přiškrceného psa nabírá na obrátkách, je rozhodnutí okamžité. Přidušený pes si užívá volnosti bez vodítka a holky vzájemné tichosti s vodítkem v ruce.
Stejný scénář platí i u kontaktu s kočičím osazenstvem. Kočka je ze zásady rozumné zvíře. Velmi rychle pozná, kdy jí hrozí nebezpečí. A naše dvě kočky už vědí. Jen co vidí, že se s výrazem mazlícího psychopata blíží jedna, tak si moc dobře spočítá, že během chvilky bude poblíž druhá. A začne přetahovaná. Obě totiž nejlíp poznají, se kterou se zrovna kočka chce mazlit. A nijak si nevšímají hrůzy v očích nebohého tvora, který hledá nejlepší únikovou cestu. Kdyby nenásledovala včasná pomoc v boji, obávám se, že by trvalým nuceným mazlením bylo o jejím osudu rozhodnuto.
Bitva o místo v autě
Dokud byly holky díky normovým zákonům nucené sedět na zadních sedačkách byl relativní klid. Ale opravdu pouze relativní, protože naší cestu vyplňovaly skřeky podobnými zvuku, který vydával hlavní aktér při venkovské zabíjačce. V posledním čase přitvrdily. Začal dramatický SOUBOJ o místo spolujezdce.
Pokusím se Vám popsat situaci. Máme někam vyrazit autem. Je jedno kam, hádaly by se i kdyby jsme měli popojet 100 metrů. Mela začne už při obouvání bot. Ta, která je rychlejší ještě není vítěz. Zpravidla na sebe znovu narazí při bráně. Zde nastává souboj ostřejší. Auto už je blízko, vetřelec taky a místo vepředu je jen jedno. Co teď? Holky mají souboje rafinované. Rány lítají, vlasy padají, navzájem se blokují a v této propletené dvojici se odebírají blíže k vozu.
Tady už musím zasáhnout. Protože v případě, že to neudělám, mám obavu o snížení počtu dveří u auta. Rvou se o ně tak usilovně, že by to naše vozítko nemuselo vydržet. Dříve jsem se pokusila to řešit neodemknutím dveří. Ani lomcování s klikou mu ale nedělalo dobře a já usoudila, že tudy cesta nepovede. Jediná možnost je, zastrčit je pod nátlakem na zadní místa, zabouchnout a rychle vyrazit než stihnou opustit palubu.
Boj o všechno
Jako ostatní podobně obdaření větším počtem dětí jsem už mnoho pochopila. Nic se nedá dělat a pořizovat jen jednou. A i to bývá občas málo. Dochází pak ke střetům kvůli VŠEMU. Když se pokusím předejít budoucímu problému a koupí se něco hodně podobného, tak je problém, že je to podobné. Pokud riskuji a koupím věc rozdílnou, věc té druhé je už v zásadě lepší.
Vůně kosmetických sarapatiček taky nedokážu trefit. Vždy ta druhá voní líp. Pokud dostanou stejnou, najednou jim smrdí oběma totožně. Všude si najdou důvod k vzájemné hádce. Světlo moc svítí, venku je mokro, jedna dýchá hlasitě, druhá se moc vrtí, mlaská, funí, žije. Když už si myslím, že nemůže přijít nic nového, přijde.
Vždy mne uklidní, že se to časem změní. Že až budou za pár let číst tyto řádky, tak si s úsměvem vzpomenou na tuto dobu. A hlavně že budou konečně vědět, že jedna bez druhé by byla jen polovina naší rodinné skládačky. A že obě mají jednu obrovskou výhodu. Mají jedna druhou. Teď už jen si to uvědomit. I když si myslím, že ony to moc dobře vědí. Protože…
Co se škádlívá, to se rádo mívá…
