Ano, název je přesný, už pro nás bylo jen to jaro, hlavně ten den. Zůstaly jsme jen my tři. Ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu…My tři na všechno! Stále mi vše připadalo jako sen, spíš jako noční můra. Holky nechápaly, já jsem nebyla schopná jim cokoliv vysvětlit, a hlavně, co jsem jim měla vysvětlovat? Nic jsem nevěděla, neměla jsem žádné informace, pořád jsem se mohla jen ptát – co se stalo? Jak máme začít znovu žít?
Pořád čekáte, kdy největší bolest pomine
Nejhorší bylo, že jsem nedostávala odpovědi. Doktor mi pořád nedokázal říct výsledek, stále jsem slyšela, že jsme v pořadí, že toho má hodně. Bezmoc, to byl ten pocit, který jsem často cítila. Každý jeden telefonát byl utrpením. I když jsem věděla, že výsledek, který mi doktor řekne, nic na situaci nezmění, stejně jsem potřebovala vědět co holkám vzalo tátu a mně milovaného partnera a nejlepšího přítele.
Dny utíkaly a pak jsem se dozvěděla, že náš celý dosavadní život změnila srdeční příhoda. Nemuselo být nic poznat, nikdo s tím nemohl nic udělat. Kolikrát jsem si pokládala otázku – kdybych přišla dřív, mohla jsem mu pomoct? Nemohla, nic se nedalo dělat. Proč? Výsledek jsem už měla a přitom jsem měla čím dál tím víc otázek. Kdy se to změní, kdy bude konečně lépe?
Nebylo…S holkami jsem se musela přestěhovat k rodičům. Nájem v bytě pro mne samotnou platit bylo úplně nereálné. Rodiče se nám snažili pomáhat, ale jako kdyby jsme postupně přicházely o další a další věci. Ta samota, změna bydlení, finanční situace, která se zhoršovala, ten pocit, že nic nemá smysl. Nemohla jsem ani brečet, holky mne stále pozorovaly, zkoumaly jak reaguji, chodily kolem mne po špičkách. A já jsem v duchu křičela, proboha, proč musí takové hrůzy zažívat? Mají mít krásné dětství, Evička si užívat poslední rok ve školce, Danielka poznávat jaký je život prvňáčka v nové škole.
Začít znovu a jinak žít není lehké
A já? Musíš se vzpamatovat, začít fungovat, začít žít, máš krásné zdravé holky, musíš tu být pro ně! To jsem slýchala pořád. Byla to pravda, ano, ale. Ale síly docházely. Měla jsem strach spát, bála jsem se rána, to probuzení a zjištění, že to opravdu zažíváme, to bylo něco, co mne pokaždé srazilo zase níž.
A kdy se to zlepšilo? Nevím, nedokážu říct, že to bylo lepší, jen jsem se musela naučit s tím žít, možná přežívat, ze dne na den, z hodiny na hodinu, z minuty na minutu. Vždyť jsme přece my tři, my to zvládneme, jsme tu jedna pro druhou a táta si na nás dohlídne! Jen už vím, že mi bude dlouho trvat mít zase ráda jaro…
Mateřská láska je pohon, který obyčejné lidské bytosti dovoluje činit nemožné.
Marion C. Garetty
