Pro někoho je home office a děti na distanční výuce výzva, pro někoho nereálná představa a pro někoho pekelná zábava. Ovšem je otázka, kdo se baví. Rodiče to většinou nejsou a to je přesně i můj případ. Dají se vůbec tyto dvě činnosti skloubit bez újmy na zdraví každého z účastníků?
Možná si říkáte, proč toto téma otevírám až teď, kdy už většina z nás má to nejhorší za sebou. Odpověď je jednoduchá, až nyní jsem se odvážila své dojmy přenést do písemné podoby, aniž by mne někdo mohl podezřívat, že hodlám své děti, nebo sebe, sprovodit ze světa obzvlášť trýznivým způsobem.
Distanční výuka v praxi
Za dobu povinné účasti dcer na distanční výuce jsem si totiž všimla několika skutečností, které se pravidelně opakují.
- Žádný byt ani dům není velký, protože pokaždé jsou tam, kde jste vy.
- Vždy, když začnete pracovat, potřebují cokoliv vysvětlit stylem včera bylo pozdě.
- Pokud nemluví, tak alespoň vyluzují směs zvuků, které vám ale opravdu nedovolují se na nic soustředit.
- Vaše práce není podstatná, protože oni mají školu a ta je vždy na prvním místě ( a je jedno, že přístroj se snažícím se kantorem obvykle odloží v místnosti kde pracujete a zmizí kdesi v dáli ).
- Stále se tváří, jako kdyby to, že se musí učit z domova, byla vaše chyba.
Co se dá ale dělat?
Stále si opakovat, že regulace vlastních dětí není beztrestná činnost také pořád nejde a práci prostě udělat musíte. Zkuste aplikovat pár věcí, které se mi více či méně osvědčily.
- Sluchátka. A čím větší, tím lepší. Je jedno jestli je nasadíte sobě nebo dětem, ideální jsou obě varianty. A pokud si do nich pustíte lehce relaxační hudbu, jedna hodina k dobru je vaše.
- Nebuďte přehnaně aktivní. Konec této situace je zatím v nedohlednu a být na všech frontách nejlepší se opravdu dlouhodobě nedá.
- Hledejte podobně nebo stejně postižené. V ČR je téměř milion žáků základních škol, takže se určitě nějaký rodič spolutrpitel na vzájemnou podporu najde.
- Jestli máte možnost, tak využijte pomoc staršího sourozence. Ten se určitě rád zapojí do možnosti asistované buzerace. Bohužel, u nás toto nefunguje. Nevím, jestli jsou mé dcery více emočně napjaté, ale pomoc s výukou si vyložily jako možnost vzájemně se přizabít, takže jsem od této varianty raději upustila.
- Nebojte se přitvrdit. Je dobré svého potomka seznámit se stavem pravé nouze. Pokud vás nenechá občas v klidu pracovat, dříve nebo později umře hladem nebo kolapsem ze ztráty připojení v důsledku neplacení složenek.
- Motivujte. Sami nejlépe víte, co má váš potomek nejradši. U nás je to jednoduché – peníze. I když jsou převážně obchody zavřené, nebrání to našim dvěma harpagonům škudlit každou jednu korunu na lepší časy.
Takže ano, zatněte zuby a vzhlédněte se v mafiánských praktikách, dnešní doba k tomu přímo vybízí. Vyjednávejte, slibujte, zakazujte, vyhrožujte, ale vždy si zachovejte tvář rodiče.
Najděte si své místo k životu. Já oné oáze říkám emočně-ventilační koutek. Místo nemusí být velké, bohatě stačí, když bude uzamykatelné. Je dobré se tam uzavřít každý den alespoň na pár minut a přemýšlet o životě před distanční výukou.
Zavřete oči, do sluchátek si pusťte uklidňující hudbu a soustřeďte se na to, že až otevřete dveře, třeba něco bude jinak. Je sice pravda, že toto už praktikuji téměř rok a změnil se pouze počet šedivých vlasů na mé hlavě, ale udržuji si naději. Můj emočně-ventilační koutek mi sice nedává moc prostoru se ventilovat, ale i tupé několikaminutové zírání do zdi není na škodu. Pokud máte možnost dát průchod svým emocím, prostě je jakkoliv pusťte ven.
A home office?
Musím se přiznat, jde to ztuha. Vzhledem k tomu, že ke zdroji obživy používám pouze mozek, respektive to co z něj zbylo, není to v současné době jednoduché. Pracovní myšlenky se mi prolínají s jídelním lístkem pro děti 24/7 a procházkami, protože pokud holky nechám v aktuální stavu pouhého příjmu potravin, tak je budu mít obě doma minimálně do 40 let. Do toho pomoc s distanční výukou a moje pracovní nasazení je hluboce usazené někde mezi tímto vším.
Samozřejmě, není to jednoduché pro nikoho z nás a všichni se chceme co nejdříve vrátit do starých kolejí. Do kolejí, kdy naše děti chodily do školy, kdy jsme mohli normálně pracovat a hlavně plnohodnotně žít. Toto přežívání se všichni snažíme co nejvíce si usnadnit a fungovat jak se dá. Tak pojďme zatnout zuby, nasadit sluchátka a hurá do našeho emočně-ventilačního koutku.
Ten můj už totiž na mě čeká…
