Nezavírám oči, jsem to já

Smrt blízkého člověka – jak moc bolí ji zažít na vlastní kůži?

JARO! Tak už jsme se dočkali, milujeme totiž jaro. Nedočkavě vyháním holky ven, vždyť přece svítí sluníčko a my nebudeme zavření doma. Po dlouhých zimních měsících, blátě a uplakaném počasí je tady JARO! Příchod nejkrásnějšího období v roce jsem očekávala s nadšením, bohužel jsem ale netušila, že mne už za okamžik čeká ta největší bolest…

Jaro se zdálo být dokonalé…

Nevím co dřív, jestli připravit záhony, trávník, pozametat cestičky, Ríša se mi směje…,,Neblázni, přece to nechceš dělat všechno najednou, máme tolik času.“ Se smíchem mu hned odpovídám, že mám pomocnice, i když se holky tváří kysele a s tisícem důvodů, proč se jim nic nechce. Stejně je ale zapojuji do všeho možného, vždyť je přeci JARO a my máme tolik práce.

Jsem šťastná, sluníčko svítí a tolik jsem se těšila na naší chatu, na zahrádku, na tu práci nepráci. To všechno je radost, už ani holky neprotestují a co je nevídané, ani se nehádají. Čím začít? Ríšova otázka je těžká, co musíme do léta stihnout? Ideálně VŠECHNO! Opravit fasádu, vyřešit vodu, zasadit trávu, co budeme letos pěstovat,…jde mi z toho hlava kolem, ale MY to přeci dáme, nic nás nehoní, máme čas…

Myslíte si, že máte ještě čas na všechno

Je večer, krásný jarní večer a my, i když unavení, sedíme venku a zjišťujeme, že se musíme navzájem pochválit, tolik jsme toho udělali a i když nás čeká ještě moře práce, nevadí nám to. Asi i holčičky cítí tu pohodu, hned nás přemlouvají, abychom si ještě zahráli karty. Možná tím večerem, pohodou, neváháme a souhlasíme. Ale slyším Ríšu říkat, že budeme hrát v domě, přeci jen je ještě večer chladno. Holky s hádáním odbíhají, musí vyřešit kdo bude míchat a rozdávat karty a my si ještě musíme užít objetí a ten zbyteček dnešního dne…

Je zima…,,Lásko, běž už za holkami dovnitř, já si ještě odskočím a hned jsem u vás. A ne že karty nafixlujete, znám vás vy moje potvůrky, dneska večer vyhraju já,“ slyším jak se směje a odchází. ,,To se ještě uvidí,“ zavírám dveře. Holky už mají všechno nachystané, karty rozdané, občerstvení připravené a mají tak dobrou náladu, že nedočkavě beru do ruky karty. ,,Kde je táta?“ ptá se Daniela. ,,Táta je tu hned, prý dnes vyhraje, tak se na něj musíme nachystat a ještě potrénovat,“ říkám se smíchem. A to už tu máme první hádku dnešního večera o pořadí vítězů. ,,Nehádejte se, jdeme hrát!“

Dokonalost odešla s jedním jarním večerem

,,Tak kde je ten náš táta,“ doba je dlouhá. ,,Asi se bojí, že prohraje“ směje se Evička. Prosím je, ať chvilku vydrží a jdu se podívat ven .,,Lásko?“ Nikde ho nevidím, jdu tedy až k našemu sparťanskému chatovému záchodu…,,Lásko?“ Je tma…ticho. Asi už je pryč, možná je někde na zahradě a kontroluje, zda je všechno uklizené. V takové tmě? ,,Ríšo?“ Nikde ho neslyším, nikde nevidím. Třeba už je v domě? Není…holky se nudí a já začínám být nervózní. ,,Kde je táta?“ Tak to bych taky ráda věděla, slyším se říkat. ,,Ještě chvilku vydržte, koukejte na televizi a já jdu tatínka popohnat,“ kdybych věděla kde je, říkám si v duchu.

Jdu znovu k záchodu, tentokrát vybavená baterkou. To přeci není možné, někde být musí. Je! Panebože, je tady, proč jsem si ho předtím nevšimla, ale proč leží? ,,Miláčku můj,“ klečím vedle něj, co se stalo ? Proč je tak bledý, dýchá vůbec, proč je taková tma a proč je takové ticho??? Nic se neděje, žádná změna, proč nereaguje, co mám dělat? Běžím do domu pro telefon, ale jak mám zachovat klid před holčičkami? ,, Kde si byla, kde je táta?“ ,,Ještě musím na chvilku ven, jen si zavolám, buďte hodné.“ Na otázku, kdy přijde táta, nemám čas odpovědět. Nic, žádná změna, proč tam pořád leží, proč se neprobírá.

Volám záchranku…,,otočte ho na záda,“ bože jak? Mám strach abych mu neublížila. Otáčím ho ,,dýchá?“ ,,Já nevím“ klepou se mi ruce tak, že nemůžu nic poznat. ,,Uklidněte se, musíte mu pomoct, zjistěte jestli dýchá, záchranka je u vás za chvilku.“ Nedýchá, řekla jsem to nahlas, nebo jsem se zhrozila v duchu? ,,Budu vám říkat co máte dělat, uklidněte se.“ Slyším sanitku…,,Běžte jim naproti, ať nebloudí.“

Smrt se neptá na roční období, pouze bere

Jsou tu, oni mu určitě pomůžou…Ale proč se nic nemění, proč neotevírá oči, proč se ta křivka na monitoru nechce pohnout? Brečím…prosím…prosím, probuď se, my tě milujeme, potřebujeme tě, prosím otevři oči. Nic…,, To už nemá cenu,“ slyším jak říkají. ,,Prosím, pomozte mu, je to moje všechno, máme dvě malé holčičky, vy mu MUSÍTE pomoct.,, Nedá se nic dělat.“ Proč říkají čas smrti? Smrt! To není možné. Vidím holky ve dveřích ,,Mami !!!! Mami, co se děje?“ Nemám sílu, co jim mám říct, když sama nic nechápu…Musím jít za nimi ,,Táta zemřel“…vážně jsem to řekla, vážně se to stalo?

Nic nechápu. Ta bolest, kterou cítím je tak nepopsatelná, že mi úplně svírá srdce. Nedokážu na nic reagovat, nemůžu se ani pohnout, jen si pořád opakuji, TO NENÍ MOŽNÉ, ten pláč je tak vyčerpávající, ale nejde přestat.

Je konec, proč se to muselo stát zrovna nám, co si s holkami počnu, jak bez něho budu žít, tolik otázek…Kdo mi na ně odpoví? Zajímá mě to vůbec? Třeba se mi to jen zdá, probudím se a bude všechno v pořádku a my budeme spolu…

SPOLU si budeme užívat další JARNÍ DEN...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

RSS
Follow by Email
Instagram