Nezavírám oči, jsem to já

Rozume? Kam jdeš, kdy přijdeš a kde jsi byl?

Optimismus? Neskromné nadějné očekávání blížící se budoucnosti? Tak to je na nějaký čas píseň bez předem daných not. Jak vydržet a nezbláznit se? Jak neztratit ROZUM a donutit se alespoň trochu racionálně přemýšlet?

Dnešek je dnem, kdy jsme se jako rodiče dozvěděli, že našim potomkům se jejich nedobrovolné prázdniny prodlouží minimálně o dva měsíce. To je zatím poslední varianta. Člověk už má strach se ráno probudit a zjistit, co se zase děje. Nicméně je to tak. Tento ortel je prozatím konečný a my všichni ho musíme začít nějak zpracovávat.

Jak se Vám to daří? U mne pomalu nastává zlepšení, protože už je to přibližně 2 hodiny, co jsem se probrala z bezvědomí. Do toho jsem upadla ihned potom, co jsem si následující TÝDNY představila v zářivých barvách.

Už teď se totiž naše společné soužití pohybuje řekněme na pokraji sil. Nejen pro nás rodiče to není jednoduché. Nevím, jak to probíhá v ostatních rodinách, ale holky si představu o dnech bez školní instituce užívaly přibližně tři dny. A od té doby se začínáme dostávat do fáze protivnosti, lenosti, hádavosti, nulového režimu a fatální přežranosti.

Co v tento okamžik musím nejvíc ocenit je, že nebydlíme v bytě. Je to jediné významné plus, které se přesně v tyto dny dá uznat jako něco dobrého. Že máme alespoň onu nespornou výhodu vyjít na zahradu bez nutnosti zakrývání obličeje a strachu o naše zdraví. Být totiž všichni zavřeni v malém bytě, tak se při nejbližší příležitosti oběsím na lustru.

Netřeba to ale déle rozpitvávat. Asi není člověk, který by nevěděl, co se děje. Současná situace je jasná a my jí teď budeme muset zvládnout. Ideálně bez újmy na zdraví nás a našich nejbližších. Zaručený RECEPT nemám. Pochybuji, že vůbec nějaký existuje. Ale možná pomůže několik věcí, na které se v rámci bezpečnosti vyplatí myslet.

Vzájemná láska

Láska je láska. Ale jsou dny, kdy to začíná skřípat. V tyto dny všichni procházíme těžkou zkouškou. Je jasné, že ne vždy se daří zachovat si chladnou hlavu a reagovat s patřičným porozuměním. Například já mám v tomto problém. Poslední dny na sobě začínám pozorovat mírné vnitřní návaly vzteku. Zatím to není hraniční, ale doba nepřetržitého sdílení plné domácnosti je před námi ještě dlouhá.

SYMPTOMY jsou povětšinou stejné. Začíná to nevinně. Jedna z mých drahých dcer se kolem mne mihne s výrazem nejvyšší otrávenosti. Kolikrát nabývám dojmu, že jsem rozhodnutí o dočasném uzavření škol vydala já. V ten moment si dovolím jí o něco zdvořile požádat. Zdůrazňuji slovo DOVOLÍM, protože to co následuje, je počátkem mého malého problému.

Nejenom že není můj požadavek vyslyšen, on je cíleně sabotován. Podotýkám, že ani po jedné z nich nechci žádné nadlidské úkony. Nechci umýt auto, ani posekat zahradu nebo dokonce uvařit jídlo o čtyřech chodech. Většinou se jedná pouze o dle mého názoru maličkosti, které mohou zvládnout.

Nic. Nic se neděje a já jsem nucena přitvrdit. Není to žádný heroický výkon, jen přidám jistou razanci do tónu hlasu. A pak to přijde. Má dcera se na mne podívá výrazem, jak může mít tak inteligentní dítě tak hloupého rodiče a já nevydržím. Můj pohled začne mít rudý obraz a mé zuby se začnou o sebe nebezpečně třít. Pak dojde k výbuchu. Když se přestanu vzteky třást až v dostatečné ochranné vzdálenosti od ohniska výbuchu, tak většinou propuknu v zoufalý pláč.

EMOCE. Ty se mnou třískají asi nejvíce od dob, kdy jsem byla těhotná. Rozdíl je jen v tom, že v těhotenství jsem se měla na co těšit. Teď se spíš těším, až za sebou zaklapnu víko od rakve. Co poradit? Pokuste se co nejvíce myslet na vzájemnou lásku a ne na to, že když jste je na svět přivedli, tak je můžete ze světa zase sprovodit.

TIP: Pokud cítíte, že situaci nezvládáte je vhodné sáhnout po nějakých utišujících lécích. Jen dávejte pozor na doporučené dávkování, ono totiž pocit je mi všechno jedno, je zajisté lákavý, ale také návykový. Jestli nevěříte těmto medikamentům, je čas začít pít. Dopadnete sice stejně, ale aspoň chvilku Vám to bude jedno.

Čas pro sebe

To je jeden z důležitých aspektů pro vzájemné přežití. Sama mohu doporučit. V posledních pár dnech jsem zažila jeden světlý moment, na který se slzou v očích vzpomínám. Byl to okamžik, kdy se mi podařilo celou domácí osádku včetně psa vykopnout za bránu a poslat je kamsi na procházku.

To, co se stalo pak, bylo nepopsatelné. Ten volný prostor absolutně vybízel ke VŠEMU. Začala jsem poletovat po domě jako šťastný motýl. Rázem mne i uklízení bavilo. Nikdo nikde neseděl, nepřekážel, bylo ticho. Taky už víte, jaké má ticho kouzlo? Dokonce i to, co jsem uklidila, bylo ještě pár minut potom uklizené. Mé pocity euforie sice netrvaly ani hodinu, ale daly mi sílu na dalších pár hodin. Takže? Jen do toho!

TIP: Pokud nemůžete děti kamsi poslat, tak doporučuji se schovat do místnosti, která se dá zamknout. Nejlépe do takové, která není tolik frekventovaná. Sebou si vezměte polštář, telefon, panáka + celou flašku a několik balíčků kapesníků.

  • Polštář – Tlumí zvuky hysterických vzlyků až Vám bouchnou nervy. A jako antistresový mačkací pomocník funguje dokonale.
  • Telefon – Může se totiž stát, že si budete potřebovat postěžovat, nebo zavolat pomoc.
  • Alkohol – Protože ve dvou se to lépe táhne.
  • Kapesníky – Hlavně pro případ, kdy polštář přestane zahlcenost Vašich vzlyků pobírat.

Léto 2020

Já chápu, že pro většinu z nás nebude letošní léto symbolem pohodově strávených dnů. Nemožnost vyrazit k moři, vlastně vyrazit kamkoliv, bude pro mnohé stresující a nové. Nejspíš budeme rádi, že vyjdeme alespoň za hranice našich dveří. Ale třeba se najdou i nějaká ta POZITIVA.

Snad počasí se bude držet staré režie a bude krásně. Přeci jen když svítí sluníčko, tak je pohled na svět trochu růžovější. Není to tak dlouho, co náš největší celonárodní problém byl zhubnout do plavek. I v tomto máme teď možnosti omezené. Tak se pokusme se znovu naladit na starou vlnu a začít něco dělat.

Omezení dřív nebo později skončí a my přece nechceme na jedné z krásných českých pláží vypadat jako právě vytažená velryba. Ideálním řešením se jeví zapojení dětí do našich znovuobjevených aktivit. Ještě jsem to sama nevyzkoušela, ale až budu mít po jedné z chvilek v nefrekventované a zamykatelné místnosti, tak se odvážím holkám něco podobného navrhnout.

TIP: Dejte si nějaký cíl. Není potřeba dlouhodobý, ale takový, který Vás bude motivovat a hlavně Vás přivede na jiné myšlenky. Ono bez vyhlídky na něco příjemného se dá jen těžko fungovat. Dlouhodobě určitě ne. Já už svůj cíl mám. Poslat holky na procházku. Není sice velký, ale nějak se začít musí.

Já vím, je to těžké. Nic dobrého v posledních dnech nevidíme a hlavně nevíme, jak se máme s tímto novým pocitem srovnat. Není to lehké pro nikoho z nás. Ale čas letí a já i za nás všechny doufám, že na této cestě nepříjemného NEZNÁMA ještě více zrychlí.

Teď už nezbývá nic jiného, než se rozloučit jednou důležitou závěrečnou poznámkou. OPATRUJTE SE! Není nic důležitějšího než zdraví. Myslete na to a třeba se o to dřív z této šlamastiky dostaneme. Společně. Já tomu stále věřím!

I když rozum odchází, nevím kdy přijde a už vůbec kam chodí…

Opalovačka bude 🙂

2 thoughts on “Rozume? Kam jdeš, kdy přijdeš a kde jsi byl?

  1. Perfektně napsané a plně souhlasím. Moje dcera ještě k poledu přihodí tzv.: ,,kyseláč“ , na který má ruka instinktivně napne veškeré svaly. Ale to je tak asi všechno. Tudíž jen zatnu zuby a večer si postěžuju manželovi, jak má vše na háku. Je to špatně, ale je to tak. Další problém je, že nepiju alkohol, tedy ono je to vlastně asi dobře, protože jinak bych byla den co den pod obraz boží. Takhle mám jen žaludeční neurozu, kterou již trpím přes dva roky, tak že vlastně žádná změna.
    Musíme vydržet a v rámci možností si to UŽÍT!!! ….Jak, to nevím??!!!
    Hezké dny. Danča

    1. Ahoj Danielo,
      moc děkuji za milou zprávu. Nemáme to lehké, taky zatínám zuby jako divá 🙂 Ale vydržíme to!
      Sice si to asi nebudeme sem tam užívat, ale bude líp.
      Měj se krásně a opatruj se.
      Petra

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

RSS
Follow by Email
Instagram