,,Hola hola, škola volá.“ Oblíbená věta většiny rodičů. Rodičům připadá neuvěřitelně vtipná a trefná, pro děti ale znamená noční můru. Škola. Nutnost se učit. Ale povinnou školní docházkou to nekončí, častokrát mám pocit, že to teprve začíná.
Jsou jedinci, kteří si období usedání do lavic výukových institucí užívají. Někdo se tam i těší. Netřeba se nad tím déle pozastavovat. Ano, i tací jsou tu mezi námi. Někomu se to stává. Pak je druhá skupina. Nutnost a povinnost školní docházky berou jako něco, co je nad limit jejich chápání. Něco co se musí a nechce. Když musíš, tak musíš.
Většina z nás, se do nějaké skupiny nejspíš zařadila. Ti, kteří si školní léta s radostí užívali, pravděpodobně ve studiu pokračovali a pak se hrdě plácali po ramenou, že se dostali kam chtěli. Ti ,,druzí“, méně nadšení pro rozvoj své intelektuálské mysli, nejspíš s obrovským nadšením za sebou zabouchli dveře se slovy: ,,Tak tady mne už nikdo nikdy neuvidí“ a odhodili aktovky vstříc svému osudu. Možná do této chvíle nevědí jakému.
Děti vás donutí se k učení zase vrátit
Ale kdo z nás by ve finále tušil, že se zase vrátí. Bude muset. A zase ty děti. Právě ty za to můžou. Třídní schůzky, rada rodičů, vyzvedávání našeho neohroženého studenta z ředitelny. Nebo případně na otočku ke školníkovi pro barvy, vzhledem k tomu, že naše dítko zrovna oplývá jakousi múzou a nemá na práci niž jiného, než to celé škole ukázat.
Důvod se vracet je pořád. Možná bohužel, možná bohudík. Ale za branami není konec. ,,Mami, můžeš mi to vysvětlit, já to nechápu!“ To je konec. V tuto chvíli je nutné zachovat chladnou hlavu. V moment, kdy se s jistou dávkou optimismu zadíváte do sešitu potomka a následně zjistíte, že vy jste se tohle prostě neučili. Jak jinak si vysvětlit, že si to opravdu nepamatujete. Samozřejmě nejde to říct pokaždé, když se dítě zeptá. Nesmíme vytvářet podezření.
Zachovejte chladnou hlavu a výraz génia
V tom případě nasadíme plán B. S jistou dávkou oduševnělosti, snažící se zachovat jakési dekórum, do toho sešitu koukat tak dlouho, až to samotné dítě přestane bavit a prohlásí spásnou větu: ,,Tak já si to zjistím ve škole.“ Můžeme si gratulovat, plán vyšel. Pak je ještě potřeba, v rámci zachování naší masky génia, drahouška pokárat s tím, že to nás nemusel zdržovat a řešit to ve škole rovnou.
Když i tato varianta selže, netřeba panikařit. Máme ještě možnosti. Osobně mohu doporučit jednu ověřenou. Tvrdit, a hlavně trvat si na své variantě výsledku. I když o tom nevíte absolutně nic, dělejte, že nikdo o tom neví víc jak vy. Využijte k tomu pádný argument, rodiče mají přece vždycky pravdu. Ale nezapomeňte jim sdělit, že pokud se bude paní učitelka ptát, kdo to vymyslel, tak ať vás v žádném případě nejmenují. V tu chvíli je na místě zmínit jiného člena rodiny, ideálně sourozence.
Musím se smát, když si vzpomenu, jak tyto momenty probíhaly v době, kdy jsem já chodila do školy. Nejdřív jsem s nadějí běžela za mamkou a pokud zrovna netušila jak mi pomoct, poslala mne za tátou. Většinou to nemělo dlouhé trvání. Nasadil plán B, akorát to moc dlouho nevydržel a začal se rozčilovat, proč se vlastně učíme takové hlouposti. Načež prohlásil, že on tomu nerozumí, protože nemusí a k ničemu to nepotřebuje. A pomyslnou tečkou bylo odkázání mne na školu a výhružka ať se opovážím dostat pětku. Hotovo, bylo vymalováno.
Dřív jsem to nechápala. Bože, jak já rodičům teď rozumím. Na všechno si musí každý přijít sám. Doba a hlavně situace nás donutí. Přeji všem každopádně pevné nervy, je to řehole. Ale zvládnout to musíme. Plány, jak nevypadat jako nevzdělaný barbar, nějaké máme. Jen je nezapomeňte střídat a pravidelně vymýšlet další, děti jsou hlavičky.
A hlavně učit se, učit se, učit se…protože každý se učí celý život
