Nezavírám oči, jsem to já

Má starší dcera je typický andílek na nervy

DANIELA…Andílek na nervy. Dokonale výstižné pojmenování. Moje starší dcera, která mě vždy dokáže překvapit, rozesmát a taky vytočit takovým způsobem, že často přemýšlím, jestli je to vůbec možné. Ale jaká vlastně je?

Daniela

Narodila se nám v srpnu roku 2006. Nejdřív se zdálo, že se narodí přesně na mé narozeniny, ale nakonec je prošvihla o celých osm dní. Už od prvních okamžiků bylo jasně vidět, že klidné noci mít nebudeme. Ani dny. Vzpomínám na situace, kdy jsme s Ríšou na střídačku přecházeli po pokoji, v náručí vřískající Danielku a snažili jsme se jí tak nějak uhoupat. Podařilo se! S nadšením jsme ji uložili jako zlaté miminko do postýlky a s radostí uléhali do postele. Ještě jsme ani nestihli ucítit vůni povlečení a Danielka rozjela druhé kolo. A pak třetí, čtvrté…

Dokonce jsem ji podezřívala, že nedokáže být bez hlučného prostředí. Nejlépe se jí spalo při zvuku vysavače a naše noční projížďky autem po okolí s hledáním prahů, kde to nejvíc ,,drncá“ byly standartní. Spala v klidu pouze, když už my jsme jít spát nemohli.

Všudypřítomný středobod

Dokud ležela v postýlce, tolik jsem se těšila až začne lézt, chodit, běhat. Ještě moje mamka mi říkala: ,,Nespěchej tolik! Budeš na dobu, kdy jsi jí našla tam, kam si jí položila, ještě ráda vzpomínat.“ Říká se, že maminky mají vždycky pravdu. Nevím, jestli vždy, ale v tomto ji měla určitě. Danča byla všude! Tímto bych chtěla hlavně poděkovat tomu, kdo vymyslel stoličky pro děti. Možnost je tam zapnout, tak ta je nedocenitelná. Děkuji vám moc! Někdy jsem si připadala jako hrozná matka, když jsem s úsměvem na tváři koukala na pološílenou Danielku, která se nemůže doslova vykroutit ze stoličky. Ale co se dalo jiného dělat? Pokud jsem já potřebovala něco udělat, musela jsem toho malého teroristu mít pod kontrolou.

Už jako dítě si uměla každého získat. Její šibalské očka, věčný úsměv na tváři a veselá povaha, to všichni kolem na ní měli rádi. Ale veselo bylo jen do jisté míry. Když bylo po jejím, bylo vše v pořádku. Ale jak se jí něco nelíbilo, cokoliv nemohla, nebo jsme si dokonce směle dovolili jí určitou věc zakázat, tak bylo zle. Z malé sladké holčičky se rázem stal vztekající ďáblík. A to jí, dá se říct, vydrželo dodnes. Ale to je zase jiná kapitola. I základní škola se dělí na dva stupně. Proto i já nechám dobu pubertální až na další příběh. To je totiž kapitola sama o sobě. Jaký přeci může být život s takovým ANDÍLKEM?

KRÁSNÝ, ALE OBČAS O NERVY

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

RSS
Follow by Email
Instagram