Nezavírám oči, jsem to já

Jde zbavit děti závislosti na mobilním telefonu?

Toť otázka, která nejspíš trápí téměř každého rodiče malého závisláka. Naše děti si bez svého mobilního nejlepšího přítele nedokáží zpravidla představit plnohodnotný život a nám to způsobuje stresové situace. Ale jak z toho ven? Dá se nějak rozumně zbavit našeho potomka závislosti na mobilním telefonu?

Nejdříve je potřeba si přiznat pravdu, a proto začnu u sebe. Ano, mé děti jsou závislé na mobilu. Se svým přenosným kamarádem večer usínají a ráno se probouzejí, v jeho přítomnosti jedí, tráví čas na toaletě, nosí ho na povinné procházky a podle lásky, se kterou se na něho dívají, začínám mít pocit, že by pro něho obětovaly vlastní život.

Je tedy potřeba zmínit, že ony to jako závislost nevidí. Dokonce tato diagnóza má podle nich jasnou definici, říkají tomu nasávání informací. Já tedy osobně nevím co nasávají, protože kolikrát nemají ponětí co je za den. A dle jejich nepřítomného výrazu si myslím, že ani nevědí, na jaké se ocitly planetě.

A protože jsem si řekla, že to tak nemůžu nechat, pokusila jsem se o nemožné. Snažila jsem se co nejvíce minimalizovat dobu, po kterou je budu držet od jejich životabudiče a o své zkušenosti se s vámi ráda podělím.

Pokus č. 1 – Po dobrém

Rozhodla jsem se se svými dcerami jednat jako rovná s rovnými. Už jsou to téměř slečny, takže jsem usoudila, že zajisté pochopí, proč není nutné aby mobilní telefon byl něčím, co když včas nezasáhnu, jim v nejbližší době samovolně přiroste k ruce. Začátek rozhovoru vypadal nadějně, jelikož se zdálo, že je můj monolog zaujal. Už v ten moment jsem si připadala jak po zdolání nejvyššího horského výběžku a sama sobě gratulovala, jak byla celá tato akce jednoduchá.

Bohužel mi tato radost nevydržela dlouho. Holky nejspíš usoudily, že když mne nechají vykecat, tak je co nejdříve nechám na pokoji. Pokud se ptáte, kdo vydržel déle, tak slečnám patří jasné vítězství. Mé usilovné vysvětlování, stylem já o koze, ony nejspíš myslící na promrhané minuty, jsme dospěly do zdárného konce. Mých sil, podotýkám.

Pokus č. 2 – Po zlém

Obvykle když to nejde po dobrém, tak to jde po zlém. Ovšem, ale pokud před vámi nestojí přesila závislých nadšenců mobilní doby. Posilněna internetovými teoriemi o dlouhodobé škodlivosti mobilních telefonů, faktech o závislosti a jiných odborných článcích, jsem vyrazila do boje. I tato cesta zprvu vypadala nadějně. Holky si mne nejenom vyslechly, ale dokonce zahájily argumentaci. Respektive mne začaly bombardovat svými teoriemi, které sice nevím kde našly, ale tvářily se, jako kdyby to bylo slovo Boží.

Ale nejen ony byly připraveny. I já jsem přišla se záložním plánem – zabavení mobilu a možnost používat ho po omezený čas. Bohužel jsem ale zaspala dobu, jelikož toto by možná prošlo u dětí do 6 let, mé puberťačky nejspíš nic vtipnějšího dlouho neslyšely. Návrhy, kterak jsou ochotny telefony odložit v noci, během dne je totiž potřebují k ,,nezbytně nutné“ konverzaci, jsem raději ani nekomentovala. I pokus po zlém tedy dopadl ve prospěch nevyléčitelných.

Pokus č. 3 – Zpátky do minulosti

Považuji se za matku, která vždy raději zvolí cestu rozumné domluvy. Proto jsem nastolila debatu o objasnění situace kdysi versus dnes. Se slzou v oku jsem začala vzpomínat na doby minulé, kdy jsem jako malý capart netušila co je mobilní telefon a internet byl pro mne nepředstavitelný asi tak, jako pro ně 5 minut bez něj. Kdy jediné, co bylo potřeba na cestu ven, byl klíč na šňůrce a svolávání k návratu domů probíhalo hurónským pokřikem rodičů, který slyšely i děti bydlící o 5 bloků dál.

Takto, už pár sezón mám za sebou, stará jako černé uhlí, ale mám pocit, že nejsem. Holky nejspíš usoudily, že dle mého vyprávění, jsem venku běhala za dob dinosaurů. Nedovedly totiž pochopit, že někdo mohl plnohodnotně žít a přežít v době bez mobilu.

Pokus č. 4 – Hledání vzorového příkladu

Děti mají kolem sebe různý počet spolužáků a kamarádů. Zdá se mi to, nebo je zvláštní, že mé dcery mají kolem sebe zásadně stejně, nebo více postižené přátelé? Jak jinak si mám vysvětlit, že ať se opřu o jakékoliv jméno, které bych jim mohla dát za vzor méně přirostlého dítěte k mobilu, vždy mi odpoví, že ten dotyčný je na tom ještě mnohem hůř?

Špatná lokalita? Je u nás něco ve vzduchu? Dostávají snad děti nějaké odměny za čas strávený na mobilním telefonu? Těžko říct, kde je chyba. Ale kterákoliv Anička, Lucinka, Pavlínka, Lukášek, ti všichni jsou podle holek závisláci nejtvrdšího kalibru.

Pokus č. 5 – Snaha o cokoliv

Nakonec jsem zvolila cestu – náhoda je blbec. Nic jiného mi totiž nezbylo. V praxi to vypadá tak, že kdykoliv, když mají náhodou chuť trávit čas něčím jiným než koukáním do mobilu, se snažím to všemožně využít. Procházku ( bez mobilu ) natahuji na plán se ztratit a další 2 hodiny hledat cestu domů. Pokouším se je zapojit do domácích a zahradních prací, ale pouze tehdy, když se nebojím, že je za jejich námitky budu mít tendenci poslat dále než do dob, kdy si myslí, že jsem vyrůstala.

Myslím, že se shodneme, není to jednoduché. Doba je prostě taková, a i když se nám to nelíbí, mobilní telefon k ní patří. Bohužel k někomu patří více, než je zdrávo. Ale stále věřím, že nám z toho úplně nezblbnou. Co mi také jiného zbývá?

A jak jste na tom s odnaučováním závislosti na mobilu u dětí vy, přátelé? Máte nějaké rady, které vám vyloženě zabírají? Každá minuta bez mobilu se totiž počítá.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

RSS
Follow by Email
Instagram